Když nepočítáme chůzi, je dnes jízda na kole celosvětově nejrozšířenějším způsobem dopravy. Popularita jízdy na bicyklu vzrůstá nejen v zemích třetího světa, ale i ve vyspělých zemích, o čemž svědčí i narůstající počet půjčoven jízdních kol.

Než byl vynalezen bicykl, muselo být vynalezeno kolo. To úplně nejstarší, které kdy bylo nalezeno, pochází z Mezopotámie z doby kolem 3 500 let před naším letopočtem. A hned sloužilo dopravě.

Nalezený piktograf totiž zobrazuje saně, které jsou vybaveny právě koly. Jako materiál se pravděpodobně používaly dřevěné kotouče, spojené příčnými trámky.

Na počátku vývoje jízdních kol stál Němec Karl Friedrich Drais. Ten v roce 1813 sestavil stroj, který už jízdní kolo připomínal. Neměl sice pedály, spíš fungoval jako koloběžka, ale první krok byl učiněn.

Na počest vynálezce se mu tehdy říkalo drezína – tento název se pak ujal pro šlapací kolejový dopravní prostředek na principu jízdních kol.

Celých 50 let pak různí vynálezci hloubali nad tím, jak zařídit, aby se jezdec nemusel věčně odrážet od země.

Například Kirkpatrick Macmillan, kovář z Dumfries ve Skotsku, vyrobil v roce 1839 dřevěný rám se sedlem a kola opatřil železnými obručemi.

Dva pedály, na které se šlapalo dopředu a dozadu (nikoli dokola jako dnes), spojil se zadním kolem klikovou hřídelí.

Na scéně se pak objevil Francouz Pierre Michaux, který v roce 1860 přidal bicyklu pedály (na přední kolo) a svůj vynález nazval velocipéd. Věční rivalové Francouzů, Angličané, jej pak posměšně pojmenovali kostitřas.

Michaux později založil i první továrnu na jízdní kola. Ta byla sice tehdy zatím jen dřevěná, ale brzy se objevila i kovová a kola dostala drátěné paprsky.

Krátce nato, na konci 19. století, nastala éra bicyklů s velkým předním kolem (až 1,5 m). Na jedno šlápnutí takový stroj sice dojel dál, ale byl dost vratký a pád z výšky byl pro jezdce dost bolestivý.

V roce 1885 pak přišli Angličané William Sutton a John Starley s nízkým kolem, které bylo vůbec poprvé opatřeno pneumatikami. Na přelomu 19. a 20. století už jízdní kolo vypadalo podobně jako dnes.

Až na jednu drobnost, nemělo spolehlivé brzdy. Anglický inženýr Frank Bowden tento problém vyřešil axiální brzdou. Ta působí na ráfek kola zleva i zprava.

Později se stala populární i brzda zvaná torpédo, u které stačí jen zpětně sešlápnout pedály. Pro běžný silniční provoz byl bicykl vybaven i potřebnými náležitostmi, jako třeba reflektorem nebo odrazkami.

V 70. letech se objevila i specializovaná kola, například horská. Dnešní inženýři při vývoji bicyklů pro závodníky na Tour de France úzce spolupracují i s kosmickým průmyslem, odkud přebírají zejména speciální lehké materiály.