Nad náhon a daleko přes pole se nese klapot mlýna. Co se dnes mele? Nic. Mlýn je puštěný naprázdno.

Je to tradiční poslední rozloučení s mlynářem, jedním z mnoha renesančních lidí, kteří museli ovládnout své řemeslo a být zároveň tak trochu tesařem, zedníkem, zámečníkem, chemikem, hydrologem i skvělým znalcem mechaniky…

Pravý mlynář musí mít pod čepicí. Mlýn má v malíku a s trochou nadsázky by ho měl být s to nejen sám provozovat, ale i postavit. Při věčném prosévání se tu za pár desetiletí práce pořádně nadýchá prachu z obilovin.

A občas k tomu přidejte i nějakou tu plíseň a podobné specialitky. Vždyť učně –tak zvané prášky – a tovaryše vidíte pobíhat po mlýně hlavně s koštětem. Má to i bezpečností aspekt: Mlýny jsou po staletí extrémně náchylné ke vzplanutí.

Může za to právě onen prach – v kombinaci s neustálým třením a faktem, že většina věcí je tu dřevěná…

Co dělá v mlýně kobylí hlava?

V českých zemích si středověcí mlynáři nežijí zle. Většina si mlýn sice kvůli vysokým nákladům na jeho stavbu jen pronajímá, patří ale k vážené společenské vrstvě.

Pokud se o Holandsku smýšlí jako o kraji větrných mlýnů, tak české země jsou ve středověku rájem těch vodních. V 15. století dokonce pražští mlynáři vynaleznou hasačert, tedy vysévací mechanismus s pytlem. Vtipných názvů tu najdete vícero.

Nechybí třeba žejbrovadla na čištění a oddělování šrotu, kterým se také říká kobylí hlava.

Krvavé tečky za mlynářským životem

Mlynařina sice může vynášet, ale zásadně se podepíše na těle. Za vlhkou zimu přijde revma, těžká manuální práce zničí záda i klouby. Velké procento mlynářů podlehne zaprášení plic, tedy respiračním problémům.

Hlavní každodenní nebezpečí číhá v tom, že jsou mlýnská soukolí stále v pohybu. Když je co mlít, jede se od září do konce roku ve dne i v noci, odpočinek nemusí přijít ani na Štědrý den. Pozornost upadá. Není nic snazšího, než přijít o prst!

A to je ještě šťastný konec. O amputace i bolestná úmrtí není v mlýně nouze…

Rozvařené knedlíky

První příčku co do četnosti mají samozřejmě moučné mlýny. Ale existují i další – třeba krupní, jinak také zvané holendry, nebo jahelné, ve kterých se svlékají zrna prosa a pohanky. Mlýnská tradice položená ve středověku se značně odráží i do dnešní doby.

Stačí se na chvíli zastavit v supermarketu. Jedna mouka vedle druhé. Co je na tom? Pokud jste trávili delší čas za hranicemi, mohl to být právě některý druh mouky, který se stal nedostatkovou komoditou. Třeba hrubá na knedlíky, aby z nich nebyly rozvařené noky.

Ztrestejte je konzumací!

„No fuj! Červi!“, ozve se znechuceně z kuchyně a pytlík s mokou cestuje rovnou do popelnice. Kdo si nejraději brousí pomyslné zuby na naše sypké zásoby? Moučný alias potravinový mol!

Abychom byli přesní, správně se jmenuje zavíječ moučný, jeho 12milimetrová larva je špinavě bílá a zaujme tmavou hlavou. Pokud jsou larvy 25 milimetrů dlouhé, žluté s hnědým kroužkováním, pak jde o potomstvo potemníka, zřejmě moučného.

Klidně dejte průchod svého hněvu nad degradací potravin a připravte si místo moučného jídla proteinovou bombu. Potemníkovy larvy jdou v potravinářském průmyslu na odbyt.

Dodejme ještě, že tito škůdci na rozdíl od plísní či žluklosti nejsou rizikem pro vaše zdraví.

Je mouka zdravá?

„Hele, vždyť to máš prošlý!“ Kamarádka přejede kritickým zrakem pytlík s moukou. Co s ním? Vyhodit? To by byla škoda! Mouka totiž není prošlá, vztahuje se na ni podle zákona označení datem minimální trvanlivosti.

Pokud není žluklá, vlhká, plesnivá či zatuchlá – což se může stát při špatném skladování – vesele z ní můžete péct i vařit dál. Ale, je to vůbec zdravé?

Například žitná mouka překypuje vlákninou a dopuje naše těla minerálními látkami a vitaminy B a E. To ječná mouka vám dodá spektrum „béčka“, které snižuje stresovou zátěž, rozhání zácpy a dopuje energií.

Na druhou stranu, lepku v ní moc nenajdete a výtečného chleba docílíte jen s maximálním nasazením.

Lepek je zlo! … Anebo ne?

A když jsme už u lepku alias glutenu, který najdeme ve většině rostlin čeledi lunicovité, tedy například pšenici, ječmenu či žitu… Vážně ho nemáme jíst, nebo ho máme alespoň dramaticky omezit? Na to je odpověď celkem jednoduchá:

„Ne, pokud nejste celiak.“ Zdravotní studie zpracovaná na Harvardské univerzitě v Massachusetts zpracovává data 200 000 zdravotních sester sledovaných 30 let! Část z nich se upíše bezlepkové dietě, část z nich zkrátka jí méně potravin s lepkem.

A další část si jídelníček nehlídá a miluje pečivo. Právě u skupiny nadšených konzumentek lepku se ukáže o 13 % nižší riziko diabetu 2. typu. Další z amerických studií je překvapivá i pro vědce:

Zjistí, že vyznavači bezlepkové diety mají v krvi o 70 % vyšší koncentrace rtuti a oproti průměru dvakrát více arsenu v moči! Jak je to možné? To vědci zatím netuší.