Želvušky jsou hotovými supermany zvířecí říše. Jsou pravděpodobně nejodolnějšími živočichy na Zemi. Dokážou přežít skoro cokoliv: vysoké teploty, silný mráz, extrémní sucho, tlak šestkrát větší, než je na dně Mariánského příkopu, a dokonce i pobyt ve vesmíru.
Díky jejich odolnosti je najdete prakticky po celém světě. Žijí na ledovcích, v rozpálené poušti, ve sladké i slané vodě, nebo třeba v aktivním vulkánu. Potkat je ale můžete i v mechu za vaším domem.
Tito drobní tvorečci dokážou vydržet neuvěřitelné podmínky.
Můžete je zahřát na 150 stupňů Celsia, zmrazit až na teplotu blízkou absolutní nule (čili -273,15 stupně Celsia), můžou naprosto vyschnout, s klidem si zaplavou v kapalném heliu, zvládnou pobyt ve vzduchoprázdnu a přežijí tisíckrát vyšší úroveň radiace, než je ta, která by zabila člověka. Jak podobné neuvěřitelné schopnosti tito titěrní tvorečci získali?
Želvušky by nejspíš přežily i konec světa
Tajemství superschopností želvušek má název kryptobióza, nebo také anabióza. Je to stav, ve kterém se u želvušek prakticky přeruší všechny životní funkce. Jejich metabolismus se v tomto stavu zpomalí asi desettisíckrát.
Vyloučí ze svého těla všechnu vodu a naprosto vyschnou. Získají přitom tvar miniaturního pomačkaného sklovitého válce.
Místo vody se do jejich těla vyplaví speciální druh cukru, zvaný trehalóza, který drží jejich buňky v původním tvaru a chrání je jako nedobytné opevnění. Kryptobiózou se želvušky chrání před nepříznivými podmínkami, jako je extrémní sucho nebo hluboký mráz.
V tomto stavu dokážou strávit i desítky let, a jakmile se znovu dostanou do podmínek vhodných k existenci, znovu ožijí, jako by se nic nestalo. Podle vědců by teoreticky v kryptobióze mohly přežít až donekonečna.
Roztomilí „vodní medvídci“
Želvušky jsou baculatí, sotva půl milimetru velcí živočichové s článkovaným tělíčkem a osmi krátkými nožičkami, zakončenými drobnými drápky. S jejich pomocí se batolí v mechu, kde často žijí.
V angličtině se jim také říká „mechové prasátko“ nebo „vodní medvídek“. Opravdu trochu připomínají roztomilého medvídka, který se právě probudil ze zimního spánku. Stavba jejich těla odpovídá mnohem vyspělejším živočichům.
Jejich tělo se skládá z pěti článků a je pokryté povrchovou vrstvou nazývanou kutikula, kterou želvušky pravidelně svlékají. V okolním prostředí se orientují pomocí jednoduchých oček a hmatových štětinek.
Živí se tím, že pomocí ústního kruhového otvoru vysávají buňky rostlin, řas, bakterií, nebo jiných mikroskopických živočichů. Želvušky v poslední době získaly nesmírnou popularitu.
Lidé sdílejí jejich obrázky na sociálních sítích a rozplývají se jak nad jejich nezničitelností, tak nad jejich roztomilým vzhledem.
Přežily želvušky ztroskotání na Měsíci?
V roce 2019 Izrael vyslal na Měsíc sondu Berešit. Mimo jiné v sobě nesla více než tisíc želvušek ve stavu anabiózy. Sonda ale i se svým nákladem ztroskotala. A britští vědci začali uvažovat, jestli želvušky mohly toto přistání na Měsíci přežít.
Proto se rozhodli podniknout experiment, kdy želvušky vystřelí ze speciální pistole, aby simulovali rychlost, kterou sonda dopadla na povrch Měsíce.
Zjistili, že želvušky dokážou bez problému přežít rychlost, kterou sonda padala, a možná by dokázaly přežít i větší rychlost. Háček byl ale v tlaku, který jejich drobná tělíčka musela unést. Maximální tlak, který želvušky dokážou přežít, je 1,14 gigapascalu.
Náraz kovové sondy na povrch Měsíce je ale vystavil o mnoho většímu tlaku. A tak byla vyvrácena teorie, že želvušky teď na Měsíci žijí.
Tento experiment také poskytl silné argumenty proti teorii panspermie, která tvrdí, že živí tvorové se na planetu Zemi i jiné planety dostali z meteoritů, které na ni dopadaly, a mají původ jinde ve vesmíru. Rychlost nárazu meteoritu na zemský povrch by totiž želvušky nepřežily.
Budeme mít díky želvuškám zářící opalovací krém?
Vědci úplnou náhodou objevili, že jeden druh želvušek dokáže přežít silné UV záření. Vystavili dva druhy živočichů, želvušku a háďátko obecné, paprskům ultrafialové barvy, které mají na živočichy smrtící vliv.
Háďátko nepřežilo ani pět minut, zatímco želvuška zvládla celou hodinu.
Při dalším výzkumu vědci zjistili, že tento druh želvušky má takzvaný „fluorescenční štít“, což je složitá směs látek v jejich těle, která absorbuje UV záření a vyzařuje zpátky neškodné modré světlo.
Vědci teď zkoumají, z jakých látek se fluoresceční štít skládá. Pokud tuhle hádanku rozluští, mohly by se nově objevené látky začít používat například do opalovacích krémů. Jen si to představte: Opalovací krém, po jehož použití budete zářit ve tmě!
Zajímavosti o želvuškách
Želvušky byly objevené na konci 19. století francouzskými biology. Není jasné, proč jsou želvušky obdařeny schopnostmi přežít i velmi extrémní podmínky. Očividně jsou totiž odolné i vůči takovému prostředí, které se nikde na Zemi nevyskytuje.
V roce 2007 vědci želvušky vyslali na oběžnou dráhu. Ty bez problémů po deset dnů přežily kosmické záření i pobyt ve vakuu.
Při japonském experimentu byly dvě želvušky po 20 let zmrazené na teplotu minus 20 stupňů Celsia, a hned po rozmrazení se začaly čile krmit a rozmnožovat.
Zatím vědci zmapovali jen malý zlomek těchto neuvěřitelných organismů. Zatím popsali asi tisíc druhů želvušek, ale domnívají se, že jich může být až deset tisíc.
Různé druhy mohou mít různé unikátní schopnosti, a je proto možné, že želvušky dokážou věci, o kterých zatím nic ani netušíme!
Pomůžou nám želvušky přežít radioaktivní záření?
V roce 2016 byl japonskými vědci v těle želvušek objeven gen, který produkuje speciální protein. Ten želvušky ve stavu kryptobiózy chrání před radiací tím, že vytváří kolem jejich DNA strukturu podobnou cukrové vatě.
Díky této ochraně se DNA vystavená radioaktivnímu záření nerozpadá, ale zůstane pohromadě. Když protein vědci transplantovali do lidských buněk, poškození lidské DNA při vystavení radiaci se snížilo až o 40 procent.
Otevírají se tak nové možnosti ochrany lidského těla před radiací. To by mohlo pomoci například při cestách vesmírem, kdy jsou astronauti vystaveni kosmickému záření.
Želvušky zvládnou přežít neuvěřitelné množství radioaktivního záření. To sice jejich buňky poškozuje stejně tak jako buňky jiných živých tvorů – želvušky si je ale dokážou opravit.
A to tím způsobem, že „ukradnou“ DNA okolních organismů a nahradí jí svoji zničenou či poškozenou genetickou informaci. Mají v sobě díky tomu asi šestinu cizích genů – mechu, hub, rostlin i jiných živočichů.