Čtvrtý červencový den roku 2015 se zapsal do dějin vědy jako málokterý jiný. Právě tehdy prolétl lidskou rukou vyrobený stroj kolem dosud nejvzdálenějšího vesmírného tělesa v historii, když trpasličí planetu Pluto navštívila sonda New Horizons.
Mise sondy však zdaleka nekončí. Nyní míří do odlehlých končin sluneční soustavy, jízdní řád pro nejbližší roky má již připravený.
A v budoucnu se New Horizons promění po obou Pioneerech a Voyagerech již v pátý mezihvězdný kosmický aparát, který má původ na Zemi.
Planeta Pluto bylo do 14. července loňského roku jedním z mála významných těles ve sluneční soustavě, ke kterému se nepřiblížila pozemská sonda. Nyní již Pluto, jeho souputník Charon i další Plutovy měsíce vědí, jak vypadá lidský výtvor.
A lidé pro změnu vědí, jak vypadá Pluto, alespoň jeho jedna polokoule. Dosud jsme totiž jen měli k dispozici neostré obrázky z pozemských a vesmírných teleskopů. Přece jen, vzdálenost pět miliard kilometrů není zrovna malá.
Vzhledem ke své rychlosti (téměř 50 000 km/h) nemohla být sonda navedena na oběžnou dráhu, jak se tomu stalo třeba v případě sondy Juno, která od letoška dělá společnost Jupiteru.
New Horizons kolem Pluta jen proletěla, a to ve vzdálenosti pouhých 12 500 kilometrů. I tak stačila zjistit spoustu dosud netušených věcí. Již fotografie, které na Zemi dorazily, ukázaly, že Pluto není geologicky mrtvým tělesem.
Jeho povrch se ukázal relativně mladým. Na jednom ze snímků byl vidět asi stokilometrový pás bez jakýchkoli kráterů, což je podle odborníků důkaz toho, že místo nedávno poznamenala geologická aktivita.
Vzhledem k ohromným vzdálenostem spousta dat ze sondy stále ještě putuje vesmírem nebo teprve čeká na své odeslání. Avšak New Horizons již vyhlíží nové cíle. Plutem totiž sluneční soustava zdaleka nekončí.
Vždyť gravitační působení Slunce dosahuje až do vzdálenosti dvou světelných let, což je 125000násobek distance mezi Sluncem a Zemí. Pluto bylo do roku 2006 uznáváno jako planeta, avšak v současnosti se na něj astronomové dívají jinak. Mezi tzv.
trpasličí planety jej zařadil fakt, že si nedokáže svou gravitační silou vyčistit svou oběžnou dráhu. Pluto patří mezi tělesa Kuiperova pásu, podobně jako řada třeba planetky Makemake nebo svým tvarem poněkud zvláštní Haumea.
Z té by mohli mít radost ragbisté, protože není zformována do koule, nýbrž do velmi šišatého tvaru. Specifický tvar, který u jiných těles stejného ražení nenajdeme, je pravděpodobně způsoben dávnou kolizí s jinou planetkou.
Právě další výzkum Kuiperova pásu bude nyní hlavním úkolem sondy New Horizons. Kromě planetek se zde nachází spousta menších těles, v jejichž složení většinou převládá led.
Po složitých výpočtech, které braly v úvahu především co nejmenší korekci dráhy a s tím související spotřebu paliva, dostala sonda New Horizons nový cíl: objekt 2014 MU69. Samozřejmě, že ani zde se sonda nezastaví a kolem tělesa jen proletí.
Mělo by se tak stát 1. ledna roku 2019. Pro výzkum 2014 MU69 hovoří i jiné faktory než je nízká spotřeba paliva. Těleso, které jak jeho název napovídá, bylo objeveno před dvěma lety Hubbleovým teleskopem, je považováno za typického představitele Kuiperova pásu.
Je asi desetkrát větší než klasické komety, což z něj ale nedělá žádného giganta. I mrňous Pluto je stokrát větší. Více informací by o něm měla přinést právě sonda, která se vesmírem pohybuje již deset let.
New Horizons tak čeká další štreka. A pěkně pořádná, vždyť objekt 2014 MU69 je od Pluta vzdálena zhruba miliardu kilometrů.
Představitelé NASA si přejí, aby se sonda přiblížila k objektu co nejtěsněji, pokud možno ještě blíže než bylo oněch zmiňovaných 12 500 kilometrů u Pluta.
„Nový průlet zřejmě nebude tak dramatický, jako průlet sondy New Horizons kolem Pluta, protože na něj již budeme připraveni,“ říká Alan Stern, vedoucí mise New Horizons.
„Získáme tak data z výzkumu kosmického tělesa v rekordní vzdálenosti od Země, jaký byl doposud uskutečněn.“ A co bude dál? Kuiperův pás zasahuje do vzdálenosti 55 astronomických jednotek (AU – 1 AU se rovná střední vzdálenosti mezi Sluncem a Zemí).
Ale ani zde by ještě nemohla být zřízena potenciální celnice pro výstup ze solárního systému. Ještě dále se nacházejí rozptýlený a oddělený disk, který také tvoří ledová tělesa.
Ve vzdálenosti zhruba 100 AU se pak rozprostírá heliopauza, kde přestává vát sluneční vítr. A ještě za touto sférou sluneční soustavu pravděpodobně obklopuje Oortův oblak, který je zřejmě plný komet. Jeho existence však zatím nebyla stoprocentně potvrzena.
New Horizons tímto směrem rozhodně poletí. Je jen otázkou, zda bude v natolik funkčním stavu, aby z těchto vzdálených koutů mohl přinést nějaké relevantní informace.