Francouzský spisovatel Robert Merle ve slavné knize „Až delfín promluví“ nastiňuje možnost vzájemné a vyspělé komunikace mezi lidmi a delfíny. Tak daleko zatím nejsme. Pravdou však je, že schopnosti komunikace mezi delfíny jsou až překvapivé.
Poslouchá-li člověk hvízdání delfínů, bude mu leckdy připadat monotónní a těžko v něm bude hledat rozdíly. Ovšem uchu delfína vše zní jinak. Podle zjištění skotských vědců na sebe tito vysoce inteligentní savci dokonce „hvízdají“ jménem.
Delfíni jsou schopni vydávat docela slušnou škálu zvuků. Nejen hvízdání, ale třeba i zvláštní skřehotání nebo cvakání a mlaskání.
Již před nějakou dobou badatelé zjistili, že si každý delfín vytváří během prvních měsíců života své vlastní typické hvízdání, se kterým se ztotožní. Tak si vytvoří jméno, které ostatním delfínům oznamuje tak dlouho, dokud si je nezapamatují.
Ostatní delfíni to samozřejmě slyší. Vědce zajímalo, jak interakce mezi skupinou těchto živočichů probíhají. Badatelé ze skotské univerzity St. Andrews pozorovali velkou skupinu delfínů skákavých čítající asi 200 jedinců.
A zjistili, že se delfíni podle jména nejen poznají, ale že jím na sebe i volají.
Delfíni se tak zařadili po bok člověka, ani u primátů zatím nebylo nic podobného stoprocentně potvrzeno. „Je to první důkaz, který doopravdy máme o pojmenování a označení ve zvířecím světě.
Vyvstávají tu jisté dost zajímavé paralely mezi lidskou a delfíní komunikací, o které lidé předpokládali, že existuje, ale až dosud nebyla experimentálně prokázána,“ řekla hlavní autorka studie Stephanie Kingová z katedry biologie na Univerzitě St.
Andrews. Vědci si svá zjištění ověřili i experimentálně. Hvízdání delfínů nahráli a poté je některým jedincům znovu pouštěli. „Delfíni reagovali jen v případě, že slyšeli své hvízdání,“ uvedla Kingová.
Podle ní delfíni zareagovali velmi rychle a mnohdy i opakovaně. „Stejným způsobem na žádná jiná hvízdání nereagovali,“ dodala badatelka.
Vědce nyní čeká další úkol. Poté, co zjistili, že vzájemné oslovování tvoří zhruba polovinu komunikace mezi delfíny, chtějí zjistit, o čem si delfíni švitoří v půlce druhé. „Zatím nevíme, k čemu je užívána zbylá polovina komunikace.
A to bude další krok ve výzkumu delfíního dorozumívání,“ nastiňuje další svou práci Kingová. Dočkáme se tedy někdy toho, že si člověk na břehu popovídá s delfínem? To se asi jen tak nestane, ale určité možnosti se tu otevírají.
Badatel Lou Herman z Kewalo Basin Marine Laboratory na Havaji společně se svým týmem vytvořil znakový jazyk pro komunikaci s delfíny. A ono to fungovalo.
Delfíni nejen, že rozuměli jednotlivým slovům, ale byli schopni chápat i slovosled ve větě. Když jim vědci řekli: „dotkni se létajícího talíře ocasem a pak jej přeskoč“, delfíni to skutečně udělali. Jejich reakce tedy nejsou naučené, delfíni opravdu chápou, co se po nich chce.
Delfíni jsou mezi lidmi nesmírně populární, za svou oblíbenost vděčí své inteligenci i z lidského hlediska usměvavému vzhledu. Historky o delfínech, kteří zachránili nějakého člověka, jsou již legendami. Ale i tito živočichové mají své temné stránky.
Sexuální náruživost samců vede k tomu, že samice bývají hromadně znásilněny. Vědci pozorovali případy, kdy se samice snažila uniknout, ale tlupa samců se nerozpakovala ji zranit. Hravost delfínů je všeobecně známá.
Hraví nejsou jen ti delfíni, kteří v životě nepoznali nic jiného než zajetí. I ve volné přírodě si tito savci rádi hrají, byť někdy poněkud drsně. Biologové popsali zvláštní kratochvíli delfínů žijících u břehů Floridy: hráli si zde s mláďaty žraloků.
Ovšem, nebyla to žádná nevinná hra, nešťastný žralok zde měl roli míče a delfíní volejbal nemohl přežít. Zábava se mezi delfíny stala natolik populární, že žraločí populaci v okolí výrazně zdecimovala…
