V souvislosti s objevem planety u nejbližší hvězdy od Slunce Proximy Centauri se opět rozhořela debata o možnostech vyslání mezihvězdných sond. Avšak viditelných i skrytých úskalí je v podobných projektech více než dost.

Ve vesmírném měřítku je Proxima Centauri v podstatě za humny. Čtyři světelné roky není v širém kosmu žádná velká vzdálenost. Ale pro tvora, jakým je člověk, je v danou chvíli nepřekonatelná.

Při současných technologiích by cesta sondy k nejbližší hvězdě trvala 40 000 let. A i kdyby bylo k dispozici palivo, které by dosáhlo 0,1 % rychlosti světla, cesta by stále trvala neúměrně dlouhých 4 000 let.

V dubnu ohlásil ruský podnikatel Jurij Milner společně s britským fyzikem Stephenem Hawkingem ambiciózní plán.

Pomocí sta milionu dolarů, které Milner do projektu vložil, hodlají vyvinout lehkou mezihvězdnou sondu, která by byla schopná dosáhnout jedné pětiny rychlosti světla.

To by v praxi znamenalo, že lidmi vyrobený aparát by se k nejbližší hvězdě dostal již za pouhých dvacet let. Projekt nazvaný Breakthrough Starshot počítá s miniaturními družicemi, jež budou vybavené slunečními plachtami.

Na požadovanou rychlost je skrze tyto plachty postrčí vysoce výkonné lasery umístěné na Zemi.

Na papíře vše vypadá nesmírně zajímavě. Pokud však autoři svůj projekt myslí vážně, budou se muset vypořádat s celou řadou problémů. Plánovaný systém bude muset být extrémně precizní.

Výkon laserů bude třeba soustředit s ohromnou přesností na povrch sluneční plachty, která přitom bude již vzdálena tisíce kilometrů. Atmosféra Země navíc nenechá paprsek laseru na pokoji a bude mu měnit směr.

I přes obrovský výkon laseru bude výsledný tlak velmi malý, takže sonda musí mít skutečně miniaturní rozměry, její hmotnost by se měla pohybovat v řádech gramů.

Problémů je samozřejmě mnohem více. Minisondu letící vysokou rychlostí může zničit kolize i se zrnkem prachu. Kinetická energie je v takovém případě obrovská. Ve vesmíru je sice vakuum, avšak zdaleka není dokonalé.

Na jeden krychlový metr připadá zhruba jeden atom vodíku. Ani mezihvězdný prach není vzácností, takže sonda při své cestě dlouhé 43 000 000 000 000 kilometrů by se s ním s vysokou pravděpodobností opravdu srazila. A takové případné havárii by řídící středisko na Zemi jen těžko zabraňovalo.

Možným řešením je miniaturní grafitový štít, který by citlivou elektroniku dokázal ochránit.

„Narušení povrchu mezihvězdných sond bude velmi vážným problémem při uskutečnění podobných letů,“ upozorňuje britský planetární vědec a astrobiolog Ian Crawford. Je možné, že sondy ke svému cíli nedoletí, alespoň ne v provozuschopném stavu.

„Ale i tak se díky nim můžeme mnohem více dozvědět o mezihvězdném prostoru,“ neztrácí optimismus Crawford.