„Ta jeho neodbytnost je směšná. Nelidsky mne nudí, “ stěžuje si Anna Lauermannová deníku na svého ctitele. Odmítá ho, ale přitom stačí, aby jenom na týden zmizel z Prahy a nedal vědět kam a už má o něj strach.
„Myslím, že by bylo lépe, kdybyste ke mně nechodil…
máte ještě čas se oženit, máte čas najít svoje štěstí,“ říká spisovatelka Anna Lauermannová-Mikšová (1852‒1932) svému příteli, prvnímu řediteli Národního divadla Františku Adolfu Šubertovi (1845‒1915) když ji 24. ledna 1889 navštíví v jejím domě na rohu dnešního pražského Jungmannova náměstí.
Předtím ji píše dlouhé dopisy s vyznáním lásky. „V první chvíli bych snad zapomněl, pak by přišlo znovu staré zoufalství, je to jakási tajemná moc, kterou nade mnou máte…. Ale vy mi nevěříte,“ naléhá Šubert, aby k ní mohl přijít znovu.
„Já vám věřím, ale nemohu také jinak,“ trvá Lauermannová na svém odmítnutí.
Očarován hlasem
I když si Šubert myšlenky na neopětovanou lásku zakazuje, stejně mu nejdou z hlavy. „Dovedu se na chvíli přemoct, dovedl bych se i vrhnout na něco, ale po prvním záchvatu to přejde, je tu zase stará vášeň.
Je to moc, nad níž nejsem s to vládnout,“ zdůvodňuje jí, proč se od ní nedokáže odpoutat. „A víte, v čem ta moc vězí? V tom, že já vás nechci,“ uhodí Anna hřebíček na hlavičku.
František připouští, že je to tak. „Proč jste vlastně do mne zamilován?“ ptá se ho. Jsou přece stovky žen jako ona!
„Když vás slyším mluvit třeba nejobyčejnější věci, působí na mne už váš hlas…muž by se musel pořád obávat, že vás ztratí, třeba maličkostí, která vám nebude vhod, která vás urazí…
Muž by vás musel dobývat každý den, každou hodinu,“ chrlí ze sebe Šubert. Lauermannová zůstane stát jako solný sloup. Neví, co odpovědět. „Měla jsem mu říci: Mám radši jiného, ale nebyla jsem schopna,“ má jasno později.
Manželství dopadne špatně
„Bezpochyby se jí líbil, uznávala jeho všestranné, zejména organizační schopnosti, a přesto ho odbyla, když se o ni ucházel, trpká zkušenost s Lauermannem byla ještě příliš živá,“ píše historik Robert Sak (1933‒2014).
Annino manželství s Josefem Lauermannem (1844‒1907), vnukem jazykovědce Josefa Jungmanna (1773‒1847), totiž dopadlo špatně. Už krátce po svatbě se její choť začal chovat jako agresivní psychopat.
Trápení žena vydržela osm let, potom od manžela i s dcerou Olgou utekla a roku 1888 si prosadila rozvod, věc tehdy nevídanou. Není divu, že se Anna znovu pod čepec nehrne.
Zvítězí soucit
Zklamaný Šubert zůstává sám, i když by mohl získat srdce nějaké měšťanské dcery. Svoji energii využije v Národním divadle, které vede sedmnáct let (1883‒1900). Styky se svojí femme fatale navzdory odmítnutí nikdy nepřeruší.
Panuje mezi nimi ale hmatatelné napětí. Na Vánoce roku 1897 mu Lauermannová řekne, že to, co se mezi nimi kdysi odehrálo, už je pryč. „A jaké máte nyní záměry ‒ co chcete konat?“ ptá se jí František. Annu tím zaskočí.
Pokusí se jí znovu vyznat lásku? „Nechci dělat nic a žádné záměry nemám,“ uzemní ho pro jistotu. Šubert je ten večer nezvykle sdílný a než odejde, postěžuje si Anně na svoji srdeční vadu. Uvede ji do rozpaků.
„Ten muž ji něčím přitahoval a jiným odpuzoval, teď u ní prvně převážil soucit,“ uvádí Sak. Anně na něm ale záleží víc, než si je sama ochotna připustit, a to až do jeho smrti v září roku 1915.
