Přísná, mravná a puritánská. Má nečekané výkyvy nálad, nevěří si a často ji trýzní deprese. S Alicí Masarykovou (1879–1966), prvorozenou dcerou T. G. Masaryka (1850–1937), se život příliš nepáře. Největším nepřítelem je pro ni však její nízké sebevědomí…
V mládí se neustále Alice trápí tím, jak je ošklivá. Navíc má vadu zraku a musí nosit brýle, kvůli nimž se stává terčem posměchu svých spolužáků na medicíně. I přes svou inteligenci proto nakonec studií zanechá. „Neměla jsem odvahu nosit brejle.
V Praze děvče s cvikrem jako by bylo vyřazeno ze společnosti živých, pěkných dívek. Tato ješitnost byla jednou z příčin, proč jsem opustila lékařskou fakultu,“ vzpomíná Alice později.
Bojí se trestu smrti
Postupně se přidávají také deprese, které s plnou silou propukají v roce 1915, kdy Alici zatýká rakouská policie po podezření z ukrývání otcova archivu.
Ve vídeňském vězení se kromě hrubého zacházení musí potýkat i se silnými stavy úzkosti a strachem z možného rozsudku smrti. „Mé nervy a mozek nejsou v pořádku. Doufám, že nervové nemoci uniknu,“ píše s obavami své matce. S mřížemi se nakonec rozloučí po osmi měsících.
Lásky se nedočká
Po smrti matky Charlotty (1850–1923) přebírá Alice povinnosti první dámy státu a ocitá se na politickém výsluní. Štěstí v lásce ale nenajde až do konce života.
V roce 1920 se sice sblíží se slovinským architektem Josipem Plečnikem (1872–1957), který má na starosti úpravy Pražského hradu, ale vztah nikdy nepřeroste hranice přátelství. „Byl jste první a poslední, kterého jsem políbila,“ píše mu.
A opravdu. Z klece své osamělosti se nevymaní ani během exilu v USA, kam odjíždí v roce 1948. Deprese se zhoršují a Alice podstupuje elektrošoky. Naposledy vydechne v domě pro seniory v Chicagu roku 1966. Je jí téměř 88 let.
