Plovoucí přístavy, využité při vylodění v Normandii, patří nejen ke klíčovým bodům vítězného tažení Spojenců, ale také mezi nejvelkolepější projekty vojenského inženýrství.

Už v roce 1942 Spojenci testují možnost zaútočit na německé pozice v Evropě z moře. Jenže útok francouzský přístav Dieppe končí ukázkovým fiaskem, který stojí život přes tisíc mužů.

Zdá se, že napochodovat do Evropy s pozemními vojsky přes francouzské přístavy je nemožné.

Bláznivý nápad

Během porad, které hledají řešení, se nakonec ozývá viceadmirál John Hughes-Hallett (1901–1972):

„Pokud nemůžeme obsadit francouzské přístavy, možná by bylo snadnější, kdybychom si přivezli vlastní.“ Všichni se zasmějí dobrému vtipu, ale on to myslí vážně. A není sám.

Už v roce 1940 inženýr Guy Maunsell (1884–1961) předkládá ministerstvu nápad na umělé přístavy. Také Winston Churchill (1874–1965) navrhuje něco podobného. Poprvé už v roce 1917. Znovu se k nápadu vrací 30. května 1942, tři měsíce před útokem na Dieppe.

„Musí se zvedat a klesat s přílivem a odlivem. Bude nutno vyřešit problém jejich ukotvení. Zjistěte mi, jaké by bylo nejvhodnější řešení,“ žádá admirála Louise Mountbattena (1900-1979).

Když je Hughes-Hallett jmenován námořním velitelem operace Overlord, rozjíždí se ambiciózní plán na plné obrátky, přestože ne všichni jsou jím nadšení. „Jaký smysl má stavět něco, co zničí první bouře?

Je to největší ztráta pracovní síly a zařízení, jaké jsem kdy viděl.“ zlobí se americký Admirál John Leslie Hall (1891-1978).

Nejhorší bouře století

Jsou vytvořeny prototypy tří odlišných koncepcí a otestovány na britské Rigg Bay. Když je vybrán nejstabilnější model, navržený Allanem Beckettem (1914-2005) a nazvaný Mulberry, rozjíždí se výroba.

Desítky firem podél pobřeží vyrábí jednotlivé části a přestože je britský průmysl válkou značně vyčerpaný, dokáže během devíti měsíců zajistit dostatek materiálu, v tajnosti vyrobit a vše o celkové váze asi 600 000 tun dopravit k francouzskému pobřeží.

Ač se remorkéry pohybují rychlostí sotva 10 km/h, jsou už 7. června 1944, druhý den invaze ponořeny první kesony. U pláže Omaha začíná růst Mulberry A, v sekci pláže Gold pak Mulberry B, známý také jako Port Winston.

Přístavy tvoří 116 betonových pontonů (krycí jméno Bombardon), která jsou pomocí kesonů (Phoenix) ukotveny nedaleko pláže a propojeny v téměř sedm kilometrů dlouhou ochrannou hráz a vlnolam.

Před ní jsou postavena ukotvená mola pro vykládku nákladu (Whales), od nichž povedou na břeh pontonové mosty o celkové délce 15 km (Beetles). Vše je hotovo během týdne a už 14. června je přístav v provozu.

Vydrží déle než čekali

Áčko sice Američanům příliš dlouho nevydrží, už 22. června ho zničí nejhorší bouře posledních 40 let, na kterou přístavy nejsou navrženy, ale ten britský u městečka Arromanches, odolá a osvědčí se lépe než kdo čekal.

Místo zamýšlených tří měsíců, do doby než budou dobyty francouzské přístavy, slouží až do 19. listopadu. Během té doby se zde vylodí 2,5 milionu vojáků, půl milionu tanků a dalších vozidel a přes 4 milióny tun vojenského nákladu.

„Výrazně se tak urychlí postup Spojenců během červencové ofenzívy“ říká britský historik Edward Holmes (1946–2011) a podle některých jsou dokonce o jedním z klíčových bodů pro úspěch první fáze invaze.

I po oficiálním ukončení provozu armáda přístav využívá, a to až do jara 1945, byť jsou v tu chvíli už některé jeho části využity na opravu dobytých francouzských přístavů. Poslední zbytky Mulberry B lze nedaleko pláží u Arromanches spatřit dodnes.