Sloužící v madridském královském paláci 31. března 1621 bezradně pobíhají z jedné komnaty do druhé. Hledají komorníka, který jim kamsi zmizel.

Když ho konečně najdou a odvedou do pokoje, kde právě odpočívá španělský král Filip III., zažijí nepříjemné překvapení. Panovník vypadá divně.

Komorník brzy zjistí, že je mrtvý. Udusil se.

Je mu necelých 43 let, a kdyby nebylo nešťastných společenských pravidel, která se na španělském dvoře přísně dodržují, mohl klidně žít ještě několik desítek let. Ke svému španělskému dvoru povolává římský císař Karel V. (1500–1558) italské umělce a diplomaty.

Inspiruje se italskou renesancí a vytváří vzor etikety, kterou se habsburský rod bude bohužel muset řídit několik staletí. Španělské město Madrid se v 16. století stává středem evropské politiky, kde se probírají všechny důležité informace z Německa, Itálie i části území dnešního Nizozemí, které tehdy ovládají Habsburkové.

Zdejší dvůr zkrátka musí vědět o každém šustnutí. „Orientovat se ve složité obřadnosti gest i slov bylo nutnou podmínkou existence,“ píše jeden z pozdějších návštěvníků dvora, španělský jezuita Baltasar Gracián y Morales (1601–1658).

Pozor na kašlání, smrkání, dávení a větry

Morales podle svých zkušeností sepíše příručku Oraculo Manual y Arte de Prudencia (Návod, kterak se naučit umění prozíravosti), popisující jak co nejlépe přežít ve španělských dvorských podmínkách.

Neopomene zdůraznit, že tělesné funkce jako smrkání, vykašlávání, dávení nebo větry nezbývá než potlačovat. Pokud se jim dámy a pánové neubrání, musí to dělat jedině v ústraní a následky rychle schovat. Na hlen na podlaze určitě není pěkný pohled.

Dámě nezbude než ho rychle zakrýt svojí půvabnou nožkou s elegantním střevíčkem. Služebné například musí podávat pokrmy vladaři vkleče. Pokud od panovníka odchází, nemohou se prostě otočit a odejít zády k němu.

Musí couvat čelem k němu a co krok, to jedna poklona. Že se přitom často netrefí, narazí do dveří a pořádně se praští, je pochopitelné.

Nesmysly à la Španělsko

Královny či krále, kteří spadnou z koně, se zase může dotknout a pomoci jim jenom její první stájmistr. Že je mezitím splašený kůň může podupat, nikoho nezajímá.

Je také nemyslitelné, aby král bez ohlášení navštívil královnu v jejích komnatách, setkání vždy zprostředkovávají dvorní dámy.

I v těch nejintimnějších chvílích jsou tak neustále pod dozorem… Cesty princů na zkušenou ke dvorům příbuzných a přátel nejsou ve středověku na vladařských dvorech ničím neobvyklým.

Když v roce 1564 posílá římský císař Maxmilián II. (1527–1576) své dva své syny Rudolfa (1552–1612) a Arnošta (1553–1595) na výchovu ke svému švagrovi Filipovi II. (1527–1598) do Španělska, musí se mladíci podřídit, i když tuší, že je tam nečeká nic lákavého.

Po sedmi letech se vracejí zpátky a jsou tak vycepovaní, že prostředí mnohem volnějšího vídeňského dvora je překvapí. Najednou se ale cítí nejistí, když jim nikdo neopětuje správný počet poklon.

Nechají umřít panovníka

Korunou všech zvláštních pokynů předávaných dvorskými sloužícími a úředníky je smrt španělského krále Filipa III. (1578 – 1621). 31. března 1621 začne koš s dřevěným uhlím, určený k vytápění jeho pokoje v madridském paláci, nezvykle kouřit.

Král poručí: „Ihned ho odneste!“ Podle pravidel se ale koše smí dotknout jenom králův komorník, který chviličku předtím odešel. Ostatní sloužící se rozprchnou po celém paláci a pilně ho hledají. Než ho konečně objeví a přivedou do salonu, král už je udušený.