Všechno začne když Šiniči Fudžimura (*1950) jako kluk najde doma na dvoře střepy keramiky z období Jōmon (8000–300 př.n.l.). Propadne archeologii, která se stává jeho životní vášní. V roce 1972 ji začne studovat a každé prázdniny tráví hledáním paleolitických artefaktů.

Sláva přichází v roce 1981, s objevem 40 000 let staré kameniny, a Fudžimura cítí stejně opojný pocit jako tenkrát, při prvním nálezu. Jeho věhlas se rychle šíří japonskou archeologií. Podílí se na vice než 150 vykopávkách a nikdy neodchází s prázdnou.

Zlaté ruce neselhávají

Stává se pověstný schopností nalézat nová paleolitická naleziště s artefakty, jejichž stáří sahá až do období středního paleolitu. Začnou mu přezdívat „Zlaté ruce“ protože kam sáhne, tam vytáhne nějaký archeologický poklad.

Japonci sice nadšeně přepisují dějiny, ale 5. listopadu 2000 noviny Majniči Šimbun zveřejní fotky, jak Fudžimura na novém nalezišti kope díry a pohřbívá do nich artefakty, které jeho tým později objeví a určí jejich stáří na více než 570 000 let.

Fudžimura a jeho noční můra

Ještě téhož dne se na tiskové konferenci přizná a veřejně se omluví. „Použil jsem artefakty ze své vlastní sbírky. Udělal jsem něco, co jsem neměl, ale byl jsem posedlý, podlehl jsem nutkání.“ Kariéra je v čudu, dosavadní nálezy jsou stahovány z muzeí jako padělky a z učebnic mizí zmínky o jeho objevech.

Zatímco on se psychicky zhroutí, archeologové si zoufají, že nedali na pochyby antropologů a geologů, kteří už dlouho upozorňují, že s jeho nálezy není něco v pořádku. Podle těch prvních se totiž liší od charakteristických paleolitických materiálů i výrobních metod, podle těch druhých zase neleží tam, kde by po stránce geologických vrstev ležet měly.