Je 12. srpna 1985 a z tokijského letiště Haneda právě vzlétá Boeing 747 patřící společnosti Japan Airlines. Let číslo 123 směřuje na vnitrostátní lince do Ósaky a na jeho palubě je 524 lidí.
Pouhých dvanáct minut po startu se však rutinní let mění v zoufalý a marný boj pilotů o přežití.
To, co dokázali, nezopakovala později na simulátoru žádná z posádek. Přesto neměli naději, jak letoun zachránit. Zkázu přežili pouze čtyři lidé na palubě.
ŠPATNĚ OPRAVENÁ PŘEPÁŽKA
Celá tragédie letu JAL 123 se začala psát mnoho let před havárií. V roce 1978 letoun při přistání zavadil ocasem o dráhu a v zadní části trupu v blízkosti tlakové přepážky vznikla trhlina. Několik lidí na palubě bylo zraněno, ke ztrátám na životech nedošlo.
Letoun byl společností Boeing opraven a vrácen do provozu. Následujících sedm let létal na domácích linkách.
Aniž by to však kdo tušil, v opravené přepážce tikala příslovečná časovaná bomba. Dělníci při opravě překryli poškozené místo novým plátem, ale místo dvou řad nýtů jej uchytili jen jednou řadou.
Trup letadla se při každém vzletu tlakoval, aby se v kabině udržel tlak na úrovni mořské hladiny, a rozdíl mezi vnitřím a vnějším tlakem působil na přepážku enormními silami.
Protože navíc tento Boeing létal na krátkých linkách, napětí na špatně opravené přepážce se rychle kulminovalo. Trhliny vznikající kolem jediné řady nýtů byly překryty novým panelem, takže na špatně provedenou opravu se během kontrol nemohlo přijít. Tragédie byla jen otázkou času.
BOJOVALI DO POSLEDNÍ CHVÍLE
12. srpna 1985 dosáhly trhliny kolem nýtů kritické délky. Dvanáct minut po startu přepážka povolila. Stlačený vzduch v kabině se nahrnul do zadní části trupu, utrhl velkou část duté výškovky a přerval všechny hydraulické systémy, které se tam sbíhají.
Piloti tak přišli o možnost ovládat nejen výškovku, ale i klapky, směrové kormidlo a vůbec všechny ovládací prvky letadla kromě tahu motorů.
Kapitán Masami Takahama, druhý pilot Yutaka Sasaki a letový inženýr Hiroshi Fukuda bojovali o záchranu neovladatelného letadla nekonečných 32 minut. Celou tu dobu mohli stoupání a klesání a trasu letu regulovat pouze pomocí tahu.
To je stejné, jako kdybyste se pokoušeli řídit auto bez volantu a bez brzd. To se téměř vymyká chápání. Během rekonstrukce havárie na simulátoru se žádná z několika posádek nedokázala udržet ve vzduchu tak dlouho.
Přesto to byla předem ztracená bitva. Piloti neměli nejmenší možnost nasměrovat letadlo znovu k letišti a postupně ztratili příliš mnoho výšky. V 18:56 narazilo letadlo do zalesněného svahu na úbočí hory Takamagahara asi 90 kilometrů severozápadně od Tokia.
Záchranné helikoptéry sice lokalizovaly vrak poměrně rychle, ale v noci v obtížném terénu nemohly přistát. Záchranáři se tak k vraku dostali až druhého dne ráno. Našli pouze čtyři přeživší.
Dodnes se nedá zodpovědět otázka, kolik lidí náraz přežilo a mohlo být zachráněno, kdyby pomoc dorazila dřív.
V roce 1995 například bylo oznámeno, že nouzové volání letadla a jeho trasu sledovali Američané z letecké základny v Yokotě, ale jejich žádost o vlastní záchrannou operaci zamítly japonské úřady.
Katastrofa letu Japan Airlines 123 je dodnes nejtragičtější havárií jediného letadla v historii. Počtem obětí ji překonaly jen útoky z 11. září a srážka dvou Boeingů na ranveji na Tenerife v roce 1977, při které přišlo o život 573 lidí.
