Nejstarším, a také asi nejslavnějším metrem na světě je to londýnské. Jeho charakteristické logo se stalo neoficiálním symbolem veškerých podzemních drah. V 19. století byla Británie největší světovou velmocí a Londýn byl v podstatě hlavním městem světa.

Roku 1851 se ve zdejší Crystal Palace konala první světová výstava a při této příležitosti byly představeny plány podzemní dráhy.

Netrvalo dlouho a první krumpáče a lopaty se zabořily do země. V roce 1863 pak bylo otevřeno vůbec první metro na světě, když 10. ledna byla zprovozněna šestikilometrová Metropolitan Line, která vedla z Paddingtonu do Farringdonu.

Hned první den provozu využilo zbrusu nový dopravní prostředek 40 000 cestujících. Lokomotiva, která měla tu čest vydat se do podzemí jako první, je dodnes k vidění v londýnském muzeu dopravy na Covent Garden.

Byť to z dnešního pohledu zní neuvěřitelně, tehdejší vlaky metra byly parní. Lze si tedy představit, jak příjemné ovzduší muselo panovat na podzemních stanicích.

Sice zde fungoval na svou dobu slušný ventilační systém, ale pára vskutku nebyla ideální pohon pro podzemní dráhu. Stejně nebyly ideální ani vagóny, které byly vyrobeny ze dřeva. Zejména proto, že požáry v londýnském metru nebyly ničím výjimečným.

Konec 19. století je spojen s nástupem elektrifikace a doprava v tomhle ohledu nebyla výjimkou. Tratí s elektrickou trakcí se Londýňané mohli svézt v roce 1890. Pára z londýnského metra nakonec zmizela v roce 1908.

V roce 1905 se elektrifikace dočkaly dvě důležité trasy, červená Central line a zelená District line. O šest později se na Earl’s Court objevily první pojízdné schody.

Dřevěný eskalátor se prozatím stal více než přepravním pomocníkem oblíbenou kratochvíli dětí z blízkého i vzdálenějšího okolí. V roce 1908, kdy byly mimo jiné zavedeny strojky na jízdenky, byl přepravní systém poprvé nazván termínem „underground“.

Zpočátku každou trasu vlastnil někdo jiný, což ovšem vedlo k mnoha zmatkům. V mnoha místech museli vystupovat na povrch, aby mohli přejít mezi zastávkami různých společností, které odmítaly spolupracovat na výstavbě přestupů.

Konkurence je sice dobrá věc, ale londýnští si uvědomili, že takto naprosto neřízený trh asi nebude úplně to pravé ořechové.

V roce 1933 tak byla založena společnost London Passenger Transport Board do jejíž správy byly začleněny Underground Group, Metropolitan Railway, městské a nezávislé autobusové a také tramvajové linky.

Během druhé světové války bylo londýnské metro i důležitým strategickým činitelem, fungovalo jak protiletecký kryt a v některých stanicích sídlily i armádní štáby.

V jedné ze stanic vystoupil s projevem určeným těžce zkoušeným Britům i tehdejší ministerský předseda Winston Churchill.

Tento vynikající politik ovšem nebyl tak úplně zvyklý na běžný život a po skončení svého proslovu v metru zabloudil… Po skončení války se metro ve městě nad Temží nadále utěšeně rozrůstalo.

Londýnský „underground“ nebo také „The Tube“ se stačil rozrůst do dnešní velikosti, čítající 280 stanic a přes 400 kilometrů kolejí.

Trasy londýnského metra lze rozdělit do dvou kategorií; na podzemní a podpovrchové. Podpovrchová trasa nezasahuje hluboko do země, koleje jsou umístěny zhruba pět metrů pod zemí.

Podzemní linky jsou umístěny o 15 metrů níže a jezdí zde vlaky o menších rozměrech. Dnes nejrušnější trasou je District Line a nejvytíženější stanicí zůstává Victoria s 86 miliony cestujících za rok.

Stanice Baker Street se může pochlubit tím, že má hned deset nástupišť. Některé stanice byly postupem času zrušeny, dnes jsou opuštěné a říká se jim stanice duchů. Po celém Londýně je jich rozeseto kolem čtyřiceti.

Londýnské metro je fenoménem, veřejným prostorem i výstavní galerií. Ale i vědeckou laboratoří.

Za dobu, co funguje, se zde vyvinul nový poddruh komára (Culex pipiens molestus, v češtině se pro něj užívá název komár obtížný), který se adaptoval na místní podmínky.