I když stojí uprostřed pouště, v historii plnila nezastupitelnou roli a odolávala nesčetným nájezdům. Do ománské pevnosti Nizwa se jen tak někdo nedostal. Jaké hrozivé pasti na útočníky čekaly?
Stavba:
Vnější stěny byly vyrobeny z vápenné malty.
Malé otvory ve stěnách dovolovaly obráncům nepozorovanou střelbu.
Díky štěrbinám kolem věže mohli obránci střílet i pod strmým úhlem.
U každých dveří podél schodiště byly 2 pasti. Jedna vražedná díra stála před dveřmi. Pokud už se někdo dostal za ně, čekal na něj dvoukřídlý poklop, který se otevřel a nepřítel do něj spadl.
Hradní okna byla opatřena těžkými železnými mřížemi s hustými dřevěnými žaluziemi.
Ve sklepeních bylo uloženo několik tun datlí. Když hrozilo nebezpečí, zahřál se datlový sirup do varu a lil do vražedných děr.
V každé bráně byla malá dvířka, která zamezovala vstupu dvou osob najednou.
Stavba pevnosti trvala 12 let.
V pevnosti se nachází několik hlubokých studní, díky kterým byli obránci města schopni přežít.
Tloušťka stěn byly 2 metry, které dokázaly odolat velkým kanónovým střelám.
Válcovitá věž je 30 metrů vysoká a má průměr 36 metrů.
Město Nizwa leží na severu Ománu v kraji Ad Dakhiliyah. Patří mezi nejstarší města v Ománu vůbec a v historii sloužilo jako centrum obchodu, vzdělání, umění a islámského učení.
Jeho význam rostl především díky strategickému umístění v pouštní oáze, přes kterou procházely ománské obchodní cesty. Město tak prosperovalo a bohatství se zvyšovalo.
Jak dlouho se stavěla
Nizwa byla v 6. a 7. století v pozici hlavního města a také sídla, kde se vyučoval islám. Samotná pevnost byla vybudována v roce 1668 sultánem Bin Saífem al-Jarúbim, avšak stáří základní struktury se datuje až do 12. století.
V minulosti sloužila jako správní sídlo úřadu imámů (znalci a učitelé koránu) jak v dobách míru, tak i v období válek. Výstavba hlavní části trvala okolo 12 let. Dnes se jedná o nejnavštěvovanější památku Ománu vůbec.
Bylo možné pevnost dobýt?
Pevnost byla vystavěna jako dělostřelecká věž, která sloužila nejen jako obydlí imámů, ale i jako obrana města. Svůj úkol plnila na výbornou. Zdi tvořily mohutné stěny, které dokázaly vydržet i ten největší střelecký nápor.
Navíc její válcovitý tvar umožňoval obráncům rozhled do všech stran. Přímý nepřátelský útok tak v podstatě nepřipadal v úvahu.
Vražedné díry pohltí nepřítele
Pokud se chtěli útočníci dostat dovnitř, čekalo na ně několik nepříjemných překvapení. V bezprostřední blízkosti hradeb na ně číhalo nebezpečí v podobě tzv.
„vražedných děr“, kterými obránci lili horké tekutiny, jako byla voda, olej nebo datlový sirup, popřípadě házeli kamení. Výhodu poskytovaly také malé otvory ve stěnách, které dovolovaly obráncům nepozorovaně střílet i pod velmi strmým úhlem.
Dovnitř ano, ven už ne
Pokud se odvážlivci vydali přes malé dvoukřídlé dveře u hlavního vchodu a pokusili se vstoupit, odstranila se téměř dvoumetrová propast, do které nepřítel spadl. Důmyslný byl i systém malých schodišť, podél kterých stály dveře.
Před každými se ukrývala jedna z „vražedných děr“. Pokud se ale vetřelec dostal ještě dál, čekal na něj dvoukřídlý poklop, do kterého spadl.
Přežije pouze ten, kdo má vodu
V pevnosti se nacházelo velké množství hlubokých studní. Jelikož stavba stála uprostřed oázy Falaj Daris, vojáci měli neomezený přísun vody.
Celkově se tento propracovaný zavlažovací systém datuje k roku 500. Archeologické nálezy ale naznačují, že tyto systémy existovaly dokonce už v roce 2 500 př. n. l.
Oáza Falaj Daris patří mezi ty největší v Ománu a i díky ní mohlo město prosperovat i v zemědělství. Od roku 2006 je zapsána do světového dědictví UNESCO.
Jak se žilo v „městě bohatství“
Město v minulosti vynikalo především svými řemesly a zemědělskými produkty. Proslulo hlavně svými stříbrnými šperky, které se považovaly za ty nejlepší v zemi. Lidé také vyráběli nádoby z mědi, kávové hrnce, meče, kožené zboží a keramické nádobí.
Na trzích se kromě toho dalo nalézt velké množství koření, jako byla vanilka, šafrán, citrony nebo ořechy všeho druhu.