Nedaleko pobřeží Francie se z moře tyčí impozantní pevnost. Spousta z nás ji zná díky televizní soutěži, která se od 90. let vysílala takřka po celém světě. Víte ale, jaká je její minulost?

A proč pro ni byla ona zmiňovaná soutěž záchranným kruhem, který ji vytrhl ze spárů divokých vln zapomnění a zachránil ji před úplným zchátráním?

Strategické město Rochefort, ležící nedaleko ústí řeky Charente, bylo snadným cílem útoků britského královského loďstva minimálně od 12. století. Francouzská děla v tu dobu neměla takový dostřel, takže útočníci mohli bezpečně proplout až k ústí řeky.

Vybudovat nedaleko těchto míst obrannou pevnost se proto jevilo jako logický krok.

Jako chytat Měsíc do zubů

První plány na stavbu pevnosti vznikly už v polovině 17. století za vlády Ludvíky XIV. Projektováním výstavby budoucí pevnosti Boyard byl pověřen jeden z nejuznávanějších pevnostních stavitelů a přední představitel francouzské inženýrské školy, Sébastien Le Prestre de Vauban.

I přes své bohaté zkušenosti nedokázal přijít na to jak rychle a efektivně v tomto náročném prostředí stavbu provést. Dokonce prý králi řekl:

„Bylo by jednodušší chytit Měsíc do zubů než v těchto místech postavit pevnost.“  Ať to tak opravdu bylo, či nikoliv, ze stavby brzy sešlo i kvůli finanční náročnosti a plány byly na dlouhé roky odloženy.

S křížkem po funuse

Roku 1757, v reakci na sedmiletou válku, byly plány vzkříšeny a vylepšeny, ale k výstavbě nakonec opět nedošlo. Až v roce 1801, když se pro myšlenku o výstavbě nedobytné pevnosti nadchl Napoleon Bonaparte, byla výstavba skutečně zahájena.

V první etapě bylo třeba vytvořit z dovezených kamenů umělý ostrov 100 metrů dlouhý a 50 metrů široký, na kterém by později mohla pevnost stát. Složitá výstavba ale z důvodu bezpečnosti nebyla dokončena a roku 1809 došlo k jejímu pozastavení.

Nakonec až král Ludvík Filip přikázal stavbu dokončit, když napětí mezi Francií a Anglií opět začalo nabírat na síle. Rok 1837 se nesl v duchu znovuzahájení prací, přesto k dokončení došlo až v roce 1857, sedm let po smrti krále.

Výsledkem byla 68 metrů dlouhá, 31 metrů široká a 20 metrů vysoká pevnost, tyčící se nad hladinou při pobřeží Atlantiku.

Je ironií osudu, že v tu dobu už pozbyla svého smyslu, neboť s postupujícím technologickým pokrokem se zlepšil dostřel děl a úžinu Pertuis ad’Antioche bylo možné bránit z pevniny.

Nečekaná spása

Koncem 19. století byla pevnost přebudována na vězení, kde službu vykonávalo na 250 mužů včetně kuchaře a ošetřovatele. Brzy byla ale definitivně opuštěna.

Během let ji Francie několikrát nabízela na prodej, a ačkoliv roku 1950 získala status chráněné památky, nikterak to nezabránilo jejímu dalšímu chátrání.

Roku 1962 ji v aukci koupil jistý belgický zubař, který ji o pár let později, v roce 1988, prodal producentovi televizních her Jacquesovi Antoineovi.

Ten už v tu dobu v hlavě vytvářel koncept nové televizní soutěže, takže hned následující rok za symbolický frank prodal pevnost departementu Charente-Maritime, aby se postaral o její opravu a údržbu.

Nejznámější pevnost světa

V roce 1990 se zde začal natáčet první díl soutěže nesoucí stejný název jako stavba sama – Pevnost Boyard. Stala se okamžitě velmi populární a vysílala se v mnoha zemích světa.

Každý z nás si určitě vybaví ikonické kulisy, Paklíče, Pačese, otce Furu, nespočet napínavých a různě obtížných úkolů prověřující fyzickou zdatnost, logické schopnosti a strach z pavouků, hadů a různé havěti. A tygry hlídající poklad.

Obyvatelé departementu Charente-Maritime jsou na ikonickou stavbu náležitě pyšní a nazývají ji svou „Eiffelovou věží“. Ačkoliv je pevnost přístupná pouze lodí nebo vrtulníkem, těší se velké návštěvnosti.

Díky množství turistů a výdělkům ze soutěže naštěstí není problém o památku dál náležitě pečovat a udržovat ji i nadále tak impozantní, jako byla v plánech svých tvůrců.

Napoleon by byl ale asi dost překvapený, jakým směrem se osud pevnosti Boyard během let ubíral.