„Škrrrrrr!“, zaskřípějí brzdy auta. Chodec taktak stačí přeběhnout na druhou stranu silnice. Řidič vztekle stočí okénko: „Blbče jeden! To neumíte přejít na přechodu?“, zakřičí na něj rozzuřeně.

„Mohl jsem vás zabít!“, rychle vytočí okénko nahoru a odjíždí pryč. Kdy a kde se objevily první přechody pro chodce?

Pompejská žena jde roku 50 n. l. s dcerou na procházku po městě. Míjí patníky, které oddělují zónu pro pěší od cesty pro povozy. Dcera už chce vstoupit do „silnice“, ale matka jí v tom mávnutím ruky zabrání.

Teprve když dojdou k pásu vyvýšených kamenů, který vede přes cestu, pokývne, aby šla.

Inovace z Londýna

„Please cross here (Přejděte zde, prosím)!“ hlásá tabulka na sloupu. Londýňané se roku 1926 zastavují a poslušně přecházejí ulici mezi dvěma bílými čarami na zemi.

Britský ministr dopravy Sir Leslie Hore-Belisha (1893–1957) roku 1934 přechody na obou stranách ulice nechává ještě označit oranžovou koulí na černobíle pruhovaném sloupu.

„Že se netrefíš,“pokřikuje jeden londýnský uličník na druhého a vystřelí z praku. Kulička trefí skleněnou oranžovou kouli, která se roztříští. „Tohle není dobrý nápad,“ dumají na ministerstvu dopravy nad značením přechodů. Koule proto nahrazují nerozbitná stínítka, bílé pruhy zůstávají.

Přelomový rok

Mladý muž se za rozčileným řidičem, kterému vlétl do cesty ani neohlédne. Přechází rušnou křižovatku před rokem 1952 a je vlastně úplně jedno, kudy si to namíří. Ovšem rok 1952 ve Velké Británii přináší přelom.

Objevují první „zebry“ v dnešní podobě.  Tedy černobílé pásy, které označují, kde je možné bez úhony přejít ulici. Mnozí lidé je ale nerespektují. V polovině 20. století je automobilový provoz minimální, a tak chodcům hrozí mnohem menší riziko než dnes.

V Československu přechody pro chodce poprvé popisuje dopravní vyhláška z roku 1953.