Akbar se ujme mughalského císařského trůnu v pouhých 13 letech. Ačkoli za něj ze začátku vládne poručník Bajram Chán, věrný služebník jeho rodu, hoch rychle roste v sebevědomého muže, který má vlastní představy o vládě.

„Nehodlám se o svoji moc s nikým dělit,“ prohlásí Akbar (1542–1605) a Bajrama Chána (1524–1561) v roce 1560 vyžene. Dětství plné intrik na otcově dvoře i výboje ze strany sousedů v Akbarovi probudí rváčskou povahu.

Neodradí ho nejistá pozice v počátcích jeho vlády, kdy zemi sužuje nouze a hladomor.

Nepřemůže ho ani mazaný a nebezpečný Hémú, hinduistický generál z bengálského království, kterému se dokonce podaří ukořistit Dillí a Ágru, takže Akbar nějakou dobu vládne pouze části Pandžábu.

Spolupracuje s místními

„Vezmu si, co mi patří,“ míní nový vládce a dokáže to, i když za cenu krutých a prakticky neustálých bojů po celou dobu své vlády. Afghánce už roku 1561 vyštve z oblasti Džaunpuru a Lakhnaú.

S Bengálci si poradí roku 1575. O poznání déle trvají rozmíšky s Gundžarátem, ten se mu podrobí až v roce 1584. I další desetiletí je ve znamení dobývání nových území. Do říše zahrne Kašmír, Urísu, Sindh a Kandahár, přivlastní si i část Dakšinu.

Na vojenském poli slaví úspěchy i díky tomu, že pochopí, jak důležitá je spolupráce s místními hinduistickými vládci, tzv.

rádžputy.  „Bez jejich přízně si s místními vzbouřenci neporadím,“ napovídá mu rozum pokaždé, kdy by si prchlivost chtěla prosadit, kdo je tady pánem. Se vzpurnými muslimy, mezi kterými je řada dobrodruhů, si ví rady jedině oni.

Vzdělání nahradí paměť

Ačkoli se Akbar kvůli neutěšeným poměrům na otcově dvoře nenaučil číst ani psát, vzdělání mu nahrazuje zvídavost a vynikající paměť. Obojí se mu hodí i na válečném poli.

„Formální nevzdělanost byla pravděpodobně v Akbarově případě dokonce i určitou výhodou, nespoutávala jeho zvídavý intelekt do předem daných kolejí, ale umožňovala mu naopak experimentovat a nechávat se inspirovat myšlenkami z nejrůznějších zdrojů,“ vysvětluje současný indolog Jaroslav Strnad.

Souvěrci zklamou

Krutost, která se u největšího indického císaře projevovala v mládí, ustupuje do pozadí. Projevuje se u něj i náboženské cítění. Zpočátku patří k silným stoupencům islámu, v závěru panování je otevřeným i jiným náboženstvím.

„Filozofické debaty mne přitahují natolik, že mne odvádějí od čehokoliv jiného,“ svěřuje se otevřeně Abúlu Fazlovi (1551–1602), autorovi Akbarnámy, rozsáhlé kroniky jeho panování.

Přesvědčování odolá

Nechává vybudovat nové hlavní město Fatéhpuru Síkrí, kde se nachází i ibádatchána (dům zbožnosti), síň určená k náboženským diskusím. Zve sem muslimské teology i znalce islámského práva. Nejednou se ale debata zvrhne v hádku. „Zklamali mne.

Jsem znechucený,“ říká Fazlovi. Proto se tu stále častěji objevují i zástupci jiných náboženství. V roce 1580 sem z Góy, portugalského území na západoindickém pobřeží, dorazí i první jezuitská misie. Jezuité se snaží přesvědčit panovníka ke konverzi.

Ačkoli jim svěří do výchovy svého druhorozeného syna Muráda a rád s nimi diskutuje, jejich přesvědčování odolá. Kromě vojenských úspěchů například roku 1580 zruší džizju, daň z hlavy pro nemuslimské obyvatele.