Bojovat na frontách velké války neobnáší jenom samotné nasazení v první linii vstříc palbě. Přičíst se k tomu musí i každodenní podmínky, kterým vojáci musejí čelit.

Pobyt v zákopech znamená čelit chladu a vlhku, k tomu je třeba přičíst hlad i nedostatek spánku.

Haličská fronta nenabízí žádný komfort, o tom vědí své i mnozí našinci, přímí účastníci konfliktu, kteří se neváhají se svými neradostnými zážitky podělit se svými blízkými. „Co jsme zde, již jsme hromadu zakusili zimy a nevyspání.

Ve dne v noci stále ven být, na stráži stát a nespat. Jen někdy sejdeme dolů do vesnice na jednu nebo dvě noci, kdež se můžeme vyspat v chalupě na půdě.

Teď posledně jsme přes týden nespali a do vesnice nešli…,“ píše vojín Jan Šmatlán v roce 1915 z haličské fronty rodině.

Vyjedené vesnice

Hodiny všedního dne vojákům ukrajuje bojové nasazení proti Rusům, krátký čas k spánku ve vojenském táboře nebo ve vesnici a odpočinek spojený s přípravou na další boje. Příděly jídla nejsou velké, a proto se snaží něco získat od místních obyvatel.

Ovšem haličské vesnice jsou po náporu armád většinou úplně vyjedené, místní nemají, co by vojákům nabídli,  proto je hledání obživy mimořádně těžkým oříškem a vojáci často hodně strádají a kručí jim v žaludku.

Půl bochníku na den

Je tu pořádně draho, Šmatlán si stěžuje třeba na to, že za půllitr mléka zaplatí 25 krejcarů, za půllitr rumu dokonce jeden zlatý a navrch ještě 30 krejcarů. Dostává půl bochníku chleba na den. Občas proto prosí v dopise rodiče, aby mu poslali něco k jídlu.

Balík se stává záchranou a o jeho obsah se samozřejmě podělí se spolubojovníky. O poznání lépe jsou na tom čeští vojáci, kteří narukovali na italskou frontu, kde jsou podmínky k životu přece jenom o hodně příznivější.