Když se v roce 1974 ve Vídni rozhodovalo o pořadatelství olympijských her v roce 1980, stála proti sobě dvě města – sovětská metropole Moskva a americké Los Angeles.
Šest let předtím sovětská armáda vtrhla do Československa, na to si už ovšem nikdo nevzpomněl. A tak MOV učinil jedno ze svých nejkontroverznějších rozhodnutí – plánovaně přidělil pořadatelství olympiády zemi, kde vládl totalitní systém.
Stalo se tak poprvé (Berlínu byla olympiáda přidělena ještě před Hitlerovým uchvácením moci), ale rozhodně ne naposledy. Maskotem her se stal sympatický medvídek Míša a Sověti hodlali celému světu ukázat, jak se v jejich zemi krásně žije.
Jejich olympiáda měla být nejpovedenější v historii. Nakonec z ní ovšem byla jedna velká blamáž…
V sedmdesátých letech se SSSR soustředil na vývoz svého pojetí komunismu do zemí třetího světa. Ve středu jeho zájmu byly pochopitelně státy, které se Sovětským svazem přímo sousedily. Středoasijský Afghánistán nebyl výjimkou.
Bolševici se v Afghánistánu skutečně k moci dostali, ovšem neměli celou zemi pod kontrolou a na mnoha místech docházelo k bojům. Vláda tedy požádala o zásah Moskvu. V Kremlu se sešli pouze čtyři členové politbyra:
už dosti senilní Leonid Iljič Brežněv, šéf KGB Jurij Vladimirovič Andropov, velitel sovětské armády maršál Dmitrij Fedorovič Ustinov a ministr zahraničí Andrej Andrejevič Gromyko.
Na základě rozhodnutí této čtyřky 25. prosince 1979 v noci začaly na Kábulském letišti přistávat sovětské transportní letouny s vojenskou technikou a speciálními jednotkami na palubě.
Sověti si mysleli, že Afghánce rychle zpacifikují, místo toho se ovšem zapletli do dlouhodobého krvavého konfliktu.
Tímto krokem skončila éra uvolňování napětí a studená válka se opět přiostřila. Američané začali podporovat muslimské povstalce, což se později v podobě terorismu obrátilo i proti nim. Zároveň začali zvažovat odvetné akce.
Jednou z prvních byla myšlenka bojkotu moskevské olympiády, se kterou přišel tehdejší americký prezident Jimmy Carter.
Americký olympijský výbor bojkot podpořil a postupně se k němu přidávaly další národní výbory. Do Moskvy neodjeli západní Němci, Kanaďané, Australané, Norové, Japonci, Turci, ale i Číňané nebo Albánci, kteří měli se SSSR jiné nevyřízené účty a mnozí další.
K bojkotu se přiklonila i tehdejší britská premiérka Margareth Thatcherová. Jenže britský olympijský výbor si prosadil svou a Britové nakonec do Moskvy odjeli.
Stejně tak Francouzi, Italové nebo Dánové, kteří však buď ignorovali zahajovací ceremoniál, nebo na něm vystoupili nikoliv pod svou národní, nýbrž pod olympijskou vlajkou. Sovětská televize tyto pochodující sportovce jednoduše ignorovala.
Stejně tak se těmto sportovcům nehrály při vyhlašování jejich hymny, ale hymna olympijská.
Do Moskvy nakonec dorazilo jen 80 výprav, což bylo nejméně od olympiády v roce 1956. Hry se v podstatě smrskly na souboje v mnohých případech nadopovaných sportovců ze SSSR a NDR, ostatní země jen sekundovaly.
Sověti dělali pro vítězství možné i nemožné, vynikající československý diskař Imrich Bugár, v Moskvě stříbrný, vzpomínal:
„Když měl házet ruský oštěpař, otevřela se ve vysokých tribunách stadionu v Lužnikách proti sobě vrata, aby vznikl průvan, a Rusův oštěp letěl díky tomu dále než soupeřům.
Nějaký traktůrek musel právě cosi odvézt… Vybavím-li si svůj závod, rozhodčí přidali metr domácímu diskaři Raščupkinovi, čímž okradli Kubánce Delise. Ten měl správně vyhrát, ale skončil třetí, ukázal to videozáznam. Když však chtěl protestovat, kazeta zmizela.“
Přes všechny peripetie byli obyčejní Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, Čuvaši a jiní z her nadšeni. Zvláště, když jejich reprezentanti získali 195 medailí, z čehož bylo 80 zlatých.
Zato v Kremlu dali soudruzi hlavy dohromady a přemýšleli, co vymyslet za čtyři roky, kdy olympiáda měla proběhnout v USA. Výsledek? Sovětský svaz hry v Los Angeles bojkotoval a jeho satelity včetně Československa povinně také.
