Britský vědec Sam Parnia strávil čtvrt století zkoumáním zážitků blízké smrti a přinesl překvapivé závěry: umírání je často příjemné a klidné. Od teplého světla po setkání s příbuznými – jeho výzkumy naznačují, že smrt nemusí být děsivá. Přečtěte si, co moderní věda odhaluje o „oné straně“.

Příjemné pocity

Moody ale samozřejmě není jediný a ve skutečnosti v jeho šlépějích kráčejí další, podle kterých je za vším víc než jen stav mozku.

Jeden z nejzajímavějších dlouhodobých výzkumů na téma prožitků blízké smrti (PBS) realizuje už dobrých 25 let na Ústavu medicíny v New Yorku britský vědec a lékař Sam Parnia.

Jeho závěry z pozorování a zpovědí tisíců pacientů, kteří se v jeho zařízení ocitli na hraně života a smrti, jsou jednoznačné: V drtivé většině případů nejde o nepříjemnou zkušenost, právě naopak.

„Pro ty z nás, kteří zemřeme přirozeně, i když jsme před smrtí třeba měli bolesti, se proces smrti stává pohodlným, blaženým a velmi pokojným,“ tvrdí Parnia a dodává, že dle jeho zkušeností lidé nejčastěji popisují pocit jasného, teplého a příjemného světla, které je přitahuje jako magnet a ze kterého je cítit jen pozitivní energie.

„Lidé také popisují pocit, že spatřili své zesnulé příbuzné, skoro jako by je přišli přivítat,“ dodává lékař.

Zajímavost

Rozsáhlý výzkum na téma zážitků blízké smrti provedl také americký badatel a onkolog Jeffrey Long (*1954). I on potvrdil, že lidé se zážitkem blízké smrti mají často velmi podobné zkušenosti.

Jaké to je?

Kromě hřejivých a uklidňujících pocitů nejsou výjimečné ani popisy jakýchsi světelných bytostí, které měli dotyčné patrně provázet na jejich poslední cestě.

„Tyčila se nade mnou jako velká věž síly, ale vyzařovala jen teplo a lásku… Zachytil jsem záblesky svého života a cítil jsem hrdost, lásku, radost a smutek, které se do mě vlévaly,“ stojí například ve výpovědi jednoho z pacientů, který byl přiveden zpět k životu po srdeční zástavě.

A při výčtu posmrtných zážitků lze pokračovat. Časté bývají také pocity oddělení od těla, hodnocení činů a vztahů v minulém životě nebo pozorování událostí bez bolesti a úzkosti.

Nejde ale prostě jen o halucinace umírajícího mozku? Většina skepticky laděných badatelů by řekla že ano, Parnia však ve své zatím poslední studii z loňského roku uvádí, že tomu tak být nemusí. Mozek pozorovaných pacientů prý vykazoval aktivitu, naznačující vědomí.

Sam Parnia a jeho dlouholetý výzkum zážitků blízké smrti přinášejí naději, že smrt nemusí být děsivým koncem, ale spíše klidným přechodem.

Jeho zjištění o příjemných pocitech a setkáních s blízkými inspirují k zamyšlení, zda za těmito zážitky není něco víc než jen mozková aktivita. Ať už je pravda jakákoli, Parniova práce nám připomíná, že i věda může přispět k utišení strachu ze smrti.