Když je Prokop Holý ještě chlapec, umírá mu otec, pražský měšťan ze Starého Města. Vzápětí mladíka adoptuje jeho bohatý strýc Jan de Aquis, řečený Jan Cách. Jsou to právě jeho peníze, které Prokopovi umožní vystudovat pražskou univerzitu.

Navíc může Prokop Holý (asi 1380–1434) se svým příbuzným hodně cestovat a získávat tak nové kontakty.

Podívá se do Španělska, Francie a Itálie… Proč ale muž, jenž má z titulu svého původu zajištěné postavení, najednou odchází z Prahy a v roce 1420 se objevuje v Táboře po boku husitů?

Odpověď bohužel neznáme… Jako mladý kněz Prokop sympatizuje s pikarty, radikální husitskou sektou. Ovšem brzy se s nimi rozchází, protože je člověkem „rozvážným, zdrženlivým, vyznačuje se noblesou a kultivovaností“, jak uvádějí dobové zprávy.

Svoje vyjednávací schopnosti poprvé prokáže v roce 1421, kdy na čáslavském sněmu nadchne pro husitské myšlenky část moravské šlechty. Od ostatních táborských kněží se hodně liší. Zatímco oni nosí po vzoru svatých mužů mohutné plnovousy, Prokop se důsledně holí.

Proto také získává přezdívku Holý. O jeho životě před rokem 1425 toho moc nevíme. Nejsou mu ale příjemné neustálé hádky o výklad husitského učení. I kvůli tomu se stává mezi současníky pověstným snahou hledat kompromisy mezi nepřáteli.

Nepošpiní se cizí krví!

Po smrti Jana Žižky (asi 1360–1424) je zvolen nejvyšším husitským hejtmanem. Postupně přebírá velení nejprve táborských a později i dalších husitských vojsk.

V roce 1426 dobude Ústí nad Labem, o rok později Tachov a Stříbro, v roce 1431 pak vítězí u Domažlic. Nehledě na tyto úspěchy je mu zabíjení cizí. Své muže sice posílá do boje, ale sám nikdy na nikoho nevztáhne ruku, což často zdůrazňuje.

Nepošpiní se cizí krví… Zatímco Žižka bojoval jenom „doma“, Holý vyráží v roce 1428 také do ciziny. Nejde jen o sousední Moravu, ale i o území Slezska a Slovenska. Zde propaguje husitské myšlenky a boří zkreslené představy o husitech.

Jeho výjezdy také pomáhají zabránit dalšímu drancování českých zemí. V roce 1429 je Prokopův politický vliv tak silný, že vyjednává s králem Zikmundem Lucemburským (1368–1437).

Z plánů sejde

Na spanilé jízdy zamíří Prokop také v letech 1429–1430, a to například do Německa. V tomto případě mu jde nejenom o obrácení tamních obyvatel na kališnickou víru, ale také o navázání styků s braniborským kurfiřtem Fridrichem I. (1371–1440).

S jeho pomocí chtějí husité dosáhnout slyšení ve věci čtyř artikulů (přijímání pod obojí, svobodné hlásání slova božího, zákaz světského panování kněží a trestání hříchů ve všech stavech bez rozdílu).

Díky Prokopově diplomatickému umu jim Fridrich skutečně vyjde vstříc. Při vyjednávání na bavorském hradě Beheimsteinu se dokonce zaváže k tomu, že podpoří veřejné slyšení v Norimberku a zajistí Čechům bezpečný příjezd i návrat domů. Jenže katolíci jsou ostře proti, a tak z tohoto plánu nakonec sejde.