Stejně jako jejich kolegové z branže, i oni si plnými doušky vychutnávají každodenní přísun uznání a obdivu za svou práci. Přesto se od svých uměleckých druhů v mnohém liší.

Někteří onen rozdíl skrývají pod vrstvou šatstva, jiní ho bez známky ostychu dávají na odiv veřejnosti…

Do srdcí svých příznivců se vrývají nejen talentem, se kterým ovládají svou profesi, ale také odvahou, s jakou se staví nepříznivému osudu, a místo vyvěšení bílé vlajky se s ním pouštějí do křížku. A přesto, že jejich tělo nemá všechno, co má mít, vítězí na celé čáře.

Beznohá hvězda seriálu

Kdo: Robert David Hall

Profese: herec

Co mu chybí: obě nohy

Od konce druhé světové války uběhnou dva roky, od začátku listopadu pak devět dní, když se v jedné z porodnic v americkém státě New Jersey prodere na svět Robert David Hall (*1947).

Otce nikdy nepozná, matka, diplomovaná zdravotní sestra, dohlíží na jeho výchovu zcela osamocená.

Se sladkým pocitem zadostiučinění tak v roce 1971 sleduje synovu slavnostní promoci na UCLA (University of Kalifornia, Los Angeles), ze které si její potomek odnáší diplom z anglické literatury.

Tak čas zvolna plyne až do onoho osudného data – 10. července 1978. V tu dobu pracuje Hall jako diskžokej rozhlasové stanice v Orange County v Kalifornii, píše slogany pro místní reklamní agenturu, po večerech brnká v kapele na kytaru a v koutku duše sní o velké herecké kariéře.

Bolestivou trhlinu do jeho smělých plánů však vytne hrozivá rána, která se ozve poté, co do jeho vozu zničehonic v plné rychlosti vrazí 18kolový náklaďák.

Následný výbuch plynové cisterny uvězní nebohého Halla na několik nekonečně dlouhých okamžiků přímo uprostřed žhnoucího pekla. Když je z něj konečně polomrtvý zachráněn, má kromě dalších zranění i bolestivé popáleniny na 65 procentech těla. Následkem toho přichází o pravou nohu nad kolenem a o levou pod ním.

Doktor bez nohou

Ani ztráta dolních končetin a více než sedm měsíců hospitalizace, během kterých si Hall musí osvojit chůzi na studených protézách, ho nezastaví v postupném plnění si dávného snu.

I přes svůj handicap je pravidelným účastníkem konkurzů, nestydí se přijmout ani méně výrazný štěk a svůj podmanivý hlas dává s radostí k dispozici i dabingovým režisérům. Mnoho jím ztvárněných postav s ním sdílí i jeho handicap.

Hallova nezlomná vůle se vyplácí v roce 2000, kdy dostává nabídku zahrát si v nově vznikajícím seriálu stanice CBS, vyprávějícím o práci elitních lasvegaských forenzních vědeckých kriminalistů.

Jeho postava koronera doktora Alberta Robbinse se měla původně objevit jen v pilotní epizodě, charismatický herec však svým výkonem zaujal natolik, že scenáristi postupně dopsali jeho roli téměř do každého dílu.

Dnes je Robert David Hall nejen jednou z hvězd Kriminálky Las Vegas, ale také hrdým otcem dvou synů a členem komise herců s postižením.

Jednoruký udavač rytmu

Kdo: Rick Allen

Profese: bubeník

Co mu chybí: levá ruka

Píše se únor roku 1984. Stále slavnější britská rocková kapela Def Leppard se zavírá do studia v irském Dublinu, aby tu započala práci na své v pořadí čtvrté desce, pracovně nazvané Animal Instinct.

Intenzivní tvorbu nových písní mají na pár dní pozastavit jen vánoční svátky. Opět nahrávat se má začít s prvními dny nového roku.

S tímhle termínem počítá i bubeník Rick Allen (*1963), který je ve skupině od svých 15 let a kvůli mlácení do bicích se vykašle i na školu. I proto si hodlá poslední prosincový den pořádně užít.

Ve víru bujarých oslav sedá vedle své holandské přítelkyně za volant černého automobilu Chevrolet Corvette, aby se jím společně dopravili na silvestrovskou párty kousek od jeho rodinného domu v anglickém Sheffieldu.

Jen pár kilometrů před cílem je však na úzké cestě předhání Alfa Romeo, jejíž řidič se rozhodne zahrát si s 21letým muzikantem na kočku a myš. Začíná zpomalovat, blokovat mu cestu i všechny jeho pokusy o předjetí.

Allen zuří, vyhrožuje, nadává, a když mu dojde trpělivost, sešlápne plynový pedál k podlaze a strhne volant doprava. K jeho smůle však právě v ten okamžik začíná silnice zatáčet prudce vlevo.

V ní ztrácí mladý bubeník nad silným a rychlým vozem kontrolu, naráží do kamenných svodidel, která automobil v přemetech odmršťují do pole.

Já jsem slavný rockový bubeník

Rickovo tělo je obrovskou nárazovou energií z auta doslova vystřeleno. Není však kompletní. Přetržený bezpečnostní pás zachytává jeho levou ruku a oddělí ji v ramenním kloubu.

Když na místo dorazí pomoc, spatří Allena, jak zmateně pobíhá po poli, z prázdného rukávu se mu valí krev a z úst jen neustále opakující se věta: „Já jsem slavný rockový bubeník!“ Ve špitále se ošetřujícím lékařům nejprve daří chybějící úd vrátit zpět na místo.

Ránu ale napadne infekce a lékařům nezbývá nic jiného než ruku opětovně amputovat.

Ačkoliv to zpočátku považuje za holou utopii, nakonec se Allen na přímluvu svých kamarádů rozhodne nepoddat se nešťastnému osudu a i přes svůj handicap pokračovat v hudební kariéře.

Začíná pilně cvičit na speciálním elektronickém setu, ve kterém funkci levé ruky nahrazují nožní pedály, a po pár měsících je zpátky ve staré formě.

V srpnu 1986 jeho návratu na koncertní pódium, stojící v anglickém Doningtonu na festivalu Monsters of Rock, přihlížejí davy bouřících fanoušků. To vystoupení dodnes zůstává jedním z nejemocionálnějších v historii Def Leppard.

Rok poté pak konečně vychází album s příznačným názvem Hysteria, jehož nahrávání utnula Rickova nehoda. V roce 2008 zařazuje britský on-line hudební magazín Gigwise Allena na sedmé místo v žebříčku 100 nejlepších bubeníků všech dob.

Bezmezná vůle vítězit

Kdo: Aimee Mullinsová

Profese: modelka, herečka

Co jí chybí: obě nohy

Její životní příběh by dal z fleku dohromady poutavý román na pokračování, ze kterého by mohl těžit nejeden dovedný scenárista.

Vyprávěl by o kráse, chytrosti, ale hlavně statečnosti okouzlující dámy, zařazené magazínem People mezi 50 nejkrásnějších lidí této planety, která se rozhodla vzepřít osudu, dala vale svému handicapu a dobyla svět.

Od narození Američanky Aimee Mullinsové (*1976) uplyne pouhý rok, když jí lékaři musejí kvůli nevyvinutým lýtkovým kostem amputovat obě nohy pod koleny.

Zatímco vrstevníci kolem ní se právě učí chodit, jí tak už od raného dětství stejnou oporu poskytují protézy. Ty jsou však tím jediným, co Aimee odlišuje od okolního světa. Rodiče pro ni nevyhledávají žádnou speciální péči.

Plave, jezdí na kole, leze s ostatními po stromech, lyžuje a navštěvuje běžnou školu. Právě během studií pak povýší svou lásku k pohybu na další úroveň. Je hrdou členkou volejbalových, softbalových i fotbalových týmů.

Na univerzitě pak nad všemi ostatními sporty převládne atletika. Vrcholu v ní dosáhne beznohá kráska v roce 1996, kdy se na Paralympijských hrách v Atlantě stane trojnásobnou světovou rekordmankou.

Ovládne sprint na 100 i 200 metrů a záda všem zúčastněným ukáže i ve skoku dalekém.

Vypravěčka příběhů

Její jméno do popředí veřejného zájmu však nedostanou jen vrcholné sportovní výkony. V roce 1999 si ji jako svou múzu vybírá výstřední britský módní návrhář Alexander McQueen (1969–2010).

Místo protéz jí „obuje“ složitě vyřezávané dřevěné boty a pošle ji po molu své londýnské přehlídky. Její tvář i tělo ozdobí i stránky předních módních časopisů, jako je Vogue, Sports Illustrated, Life či Glamour.

Přes všechny své aktivity i úspěchy v nich však touží Aimee zažít stejný sukces ještě v jednom odvětví. „Moje první vzpomínka z dětství je, že jsem chtěla hrát. Vypravovat příběhy…“ říká.

Jako herečka debutuje v roce 2002 v uměleckém filmu Cremaster 3, o pár let později se pod taktovkou Olivera Stonea (*1946) mihne v katastrofickém World Trade Center a lze ji spatřit i v Pěti malých prasátkách, kde sekunduje samotnému Herculovi Poirotovi.

V roce 2012 zavítá i do našich končin, když se objevuje jako host na filmovém festivalu v Karlových Varech.