K jeho osmdesátým narozeninám je roku 1930 přijat zákon o zásluhách T. G. Masaryka, obsahující větu „Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o stát“, a je oslavován jako prezident-osvoboditel.
Přitom než se stal symbolem samostatného Československého státu, byl několikrát prohlášen za vlastizrádce, a dokonce mu za to hrozila i smrt…
Zpráva o vyhlášení první světové války dne 28. července 1914 zastihne Tomáše Masaryka (1850–1937) na dovolené v saském Bad Schandau. Vidí, že Němci rukují s nadšením, což u Čechů nepozoruje.
Po špatných zkušenostech s rakouskou vládou i zahraniční politikou, s níž se seznámil jakožto člen Říšské rady, mění Masaryk svůj původní názor, že bude možné Rakousko-Uhersko reformovat do moderní federace, svazku autonomních zemí. Naopak začíná promýšlet možnost vystoupení českého národa z Rakousko-Uherska.
Do prázdna, s holýma rukama
Už na podzim 1914 se proto Masaryk vydává na kratší cesty do západní Evropy, a to kvůli předávání tajných dokumentů i získávání na domácí půdě těžko dostupných informací.
V prosinci se vypraví do Itálie a odtud do Švýcarska, kde ho zastihne varování přátel, že je na něj v Rakousko-Uhersku vydán zatykač pro jeho protistátní postoje, ať se tedy určitě nevrací domů. Rozhoduje se proto uchýlit do exilu.
Doma zanechává vybudované postavení i rodinu a odchází, jak říká, „do prázdna, s holýma rukama“.
Boj proti habsburské nadvládě
Předtím ale pronáší dne 6. července 1915 na univerzitě v Ženevě svůj slavný projev k pětistému výročí upálení mistra Jana Husa, ve kterém vyhlašuje boj habsburské nadvládě slovy: „Odsuzujeme násilí, nechceme a nebudeme ho užívat.
Avšak proti násilí budeme se hájiti třeba železem.“ Následně se v blízkém Chamonix pod Mont Blancem setkává se slovenským politikem Milanem Rastislavem Štefánikem (1880–1919). Oba bojují za stejnou věc.
Podle sicilské mafie, ke které Masaryk chová obdiv pro její organizovanost a schopnost utajení, nazývá vzniklou odbojovou organizaci Mafie. Své přátele v Čechách označuje za „mafiány“. To oni se stanou hnací silou odboje za podpory Masaryka z exilu.
Nekorunovaná hlava českého odboje
V září 1915 emigruje za Masarykem i Edvard Beneš a oba přesídlí do Francie, kde se k nim připojí i Štefánik. Československé akce v Paříží svěřuje Masaryk Benešovi a sám se přesouvá do Londýna.
Jeho pověst neohroženého bojovníka proti autoritářství a antisemitismu mu otvírá dveře do krajanských spolků, židovských společenství i redakcí vlivných časopisů. Brzy se tak stává nekorunovanou hlavou českého odboje.
Záhy je mu však jasné, že má-li o hodnotě samostatného Československa přesvědčit i hlavy států, musí se opřít o reálnou sílu.
Československé legie
Po únorové revoluci proto přesídlí do Ruska, kde se podílí na sestavení československých legií z řad českých a slovenských přeběhlíků a zajatců i Čechoslováků žijících v Rusku.
Po bitvě u Zborova v roce 1917, kde legie zaznamenají mimořádný úspěch, se Masarykovi daří vybudovat více než padesátitisícovou armádu. Její členové ale musejí čas od času bojovat proti svým krajanům, stojícím na straně Rakousko-Uherska.
Když v témže roce vstupují do bojů i Spojené státy americké, je Masarykovi jasné, že o budoucím uspořádání Evropy se bude rozhodovat právě tam.
O české otázce rozhodnou Američané
A tak se vydává přes Sibiř a Japonsko do USA, aby se tam dne 19. června 1918 pokusil přesvědčit prezidenta Woodrowa Wilsona (1856–1924) o možné přeměně rakouské monarchie ve svazek svobodných národních států.
Válka se postupně vyvíjí směrem k porážce Rakousko-Uherska a Německa. Dne 14. září 1918 proto vzkazuje rakousko-uherský císař Karel I. (1887–1922) americkému prezidentovi Wilsonovi, že je ochoten jednat o podmínkách příměří.
O dva dny později vydává Národní manifest, slibující federalizaci Rakousko-Uherska. Na to je však již pozdě.
Masarykova Washingtonská deklarace
Masaryk zasílá 17. října prezidentu Wilsonovi Prohlášení nezávislosti československého národa, později označované jako Washingtonská deklarace.
Dne 18. října změní prezident Wilson svoje dosavadní stanovisko a prakticky umožňuje vznik samostatného Československa, když císaři Karlovi odpovídá, že mír bude možný jen za podmínky uznání samostatnosti Čechoslováků a Jihoslovanů.
K vyhlášení samostatného Československa dochází dne 28. října 1918. Údajně k tomu mohlo dojít o den dříve, ale to byla neděle a Masaryk chtěl, aby o události hned informovala světová média.
Prezident se vrací domů
Československo je mezinárodně uznáno jako samostatný stát ještě předtím, než dojde k úplnému rozpadu Rakousko-Uherska. Masaryk se dne 14. listopadu 1918 stává jeho prvním prezidentem. Do vlasti se z USA vrací spolu s dcerou Olgou na lodi Carmania.
Přes Británii, Francii, Itálie a Rakousko. Čerstvě vytyčené československé hranice překračuje 20. prosince 1918 v Horním Dvořišti, o den později se přesune do Prahy, kde ho po vystoupení z vlaku na Wilsonově náměstí čeká slavnostní přivítání.
Slavnostní přivítání v Praze
Projev přednáší spisovatel Alois Jirásek (1851–1930). Masarykova cesta pak pokračuje triumfální jízdou vozem Laurin &
Klement 200 řady S, což je dle prezidentových slov dopravní prostředek nový a demokratický, přes Václavské náměstí k lodžii Národního divadla, odkud zazní slavnostní fanfáry ze Smetanovy opery Libuše, a dále přes zaplněné Staroměstské náměstí na Malou Stranu, kde ve Sněmovní ulici složí slib prezidenta republiky.
Spor o rukopisy
Ačkoliv je nyní národem milován a označován za prezidenta-osvoboditele a „tatíčka“, ne vždy tomu tak bylo. Hned dvakrát byl dokonce označen za vlastizrádce. Poprvé k tomu došlo při sporu o pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského.
Masaryk roku 1886 zveřejnil v časopise Atheneum, který založil, příspěvek filozofa Jana Gebauera (1838–1907), zpochybňující jejich pravost, a sám jej doplnil vlastní statí.
Oba rukopisy přitom obsahovaly české básně, písně a zpěvy spadající do raného středověku a měly dokázat, že česká literární tvorba má své kořeny v ranější době, než se dosud předpokládalo.
Zrádce národa
Národní obrozenci včetně spisovatelů, jakými byli Jan Neruda či Eliška Krásnohorská, značili Masaryka za vlastizrádce, když pravost rukopisů zpochybnil a žádal jejich vědecké zkoumání.
Vznikaly o něm hanlivé básničky a spor o několik let posunul jeho jmenování řádným profesorem pražské univerzity. Rovněž se musel vzdát redigování Ottova slovníku naučného. Nakonec se však prokázalo, že rukopisy byly opravdu podvrhem.
Hilsneriáda a vlastizrádcem podruhé
Podruhé byl za vlastizrádce označen, když se zastal Žida Leopolda Hilsnera ve věci vraždy švadleny Anežky Hrůzové. Ta byla dne 29. března 1899 nedaleko Polné, kde pracovala, napadena zezadu, přiškrcena provazem a podřezána.
Z její smrti byl obviněn Hilsner, a to na základě středověké pověry, že Židé vraždí děti či panny a jejich krev přidávají do macesů k oslavě svátku Pesach.
Masaryk se Hilsnera zastal – jeho náklonnost k Židům byla ostatně celoživotní, podporoval sionismus i vznik židovského státu – a žádal obnovení procesu. Za to si vysloužil ostré kritiky, na jejichž základě chtěl dokonce opustit Čechy a odstěhovat se do Ameriky.
Trest smrti za velezradu
Nakonec to na radu manželky Charlotty neudělal, a naopak se zasloužil o vznik Československa a stal se uctívaným prezidentem.
K tomu však vůbec nemuselo dojít, protože dne 6. prosince 1916 byl ve Vídni v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti za velezradu, vyplývající z jeho protistátní činnosti. Díky rozpadu Rakousko-Uherska naštěstí trest nebyl nikdy vykonán. V exilu strávil Masaryk čtyři roky.
Čtyřikrát prezidentem
Dne 27. května 1920 je prezidentem Československa zvolen podruhé. Na všesokolský slet na Letnou přijíždí prezident, jako správný sokol, na svém koni Hektorovi. Počátkem následujícího roku překonává život ohrožující trombózu.
O dva roky později umírá jeho milovaná manželka Charlotta, role první dámy se ujímá Masarykova starší dcera Alice. V květnu 1927 je zvolen prezidentem potřetí.
Počtvrté pak v květnu 1934, a to i přes svůj špatný zdravotní stav, který mu již nedovoluje jezdit na koni, „sokolovat“ ani úřadovat, jak byl zvyklý. Proto se v prosinci 1935 rozhodne abdikovat.
Poslední rozloučení
Jeho poslední veřejné vystoupení se uskutečňuje 4. července 1937 při oslavách výročí bity u Zborova na stadionu na Strahově, který za nadšeného jásotu davů objede několikrát v otevřeném automobilu, aby svým Pražanům naposledy zamával šátkem.
Umírá pak 14. září 1937 po zánětu plic. Jeho tělo je nabalzamováno a vystaveno hned 15. září na zámku v Lánech. Ačkoliv není tato informace zveřejněna, během 24 hodin se na něj stihne přijít podívat na 60 000 lidí.
Večer 17. září je pak jeho rakev uzavřena a ostatky převezeny na Pražský hrad, odkud je vypraven oficiální státní pohřeb. Ten se koná v úterý 21. září 1937 za zvuku Svatováclavského chorálu z Plečníkovy sloupové síně Pražského hradu a trvá více než 9 hodin. Ukončen je za modlitby Otčenáš uložením Masaryka do hrobu na lánském hřibově.
