Jsou „dva póly: on rozum a pozitivnost, já fantazie a zas fantazie; on kráčel, já chtěla létat,“ jak píše Karolína Světlá o nelehkém životě se svým manželem Petrem Mužákem. „Bylo mi čtyřiadvacet, když jsme se s mužem rozešli od lože,“ dodává hořce.

Na svět přichází Karolína Světlá (1830–1899) jako Johana Rottová, dcera z vážené rodiny významného pražského obchodníka. Díky tomu se jí dostane na tehdejší dobu opravdu výborného vzdělání. Učí se německy a francouzsky. Kromě jazyků dbá její rodina i o Johanino školení v hudbě. Dívce dává hodiny hry na klavír Petr Mužák (1821–1892), který ji také uvede do společnosti. Díky němu se spřátelí se spisovatelkou Boženou Němcovou (1820–1862). Z dívky Johany se vyklube vášnivá česká vlastenka, která se v roce 1852 provdá za Mužáka. Dokonce si podle rodiště svého manžela – obce Světlá v Podještědí – zvolí i svůj umělecký literární pseudonym.

Rozchod s manželem

Krátce po svatbě Karolína Světlá otěhotní. Jenže dcerka Božena záhy umírá. Mladá žena je už od dětství přecitlivělá, a po dceřině smrti se roku 1853 nervově zhroutí. Odjede do Světlé v Podještědí, kde se zotavuje. Příliš to ale nepomáhá. Manželství s Petrem Mužákem není šťastné, pár nenachází společnou řeč. Útěchu po dceřině smrti hledá od konce 50. let 19. století hlavně v psaní. Věnuje se románům z vesnického prostředí. Za svůj vzor považuje francouzskou spisovatelku George Sandovou (1804–1876). Podobně jako ona se pouští do příběhů ušlechtilých žen, které se obětují pro vlastenectví.

Platonický vztah s Nerudou

Také se spřátelí se spisovatelem Janem Nerudou (1834–1891). Brzy se do něj zamiluje, ovšem jejich vztah zůstane jenom platonický. Přesto je jeho blízkou přítelkyní a první čtenářkou jeho literárních textů. Svěřuje se mu se vším. „Kam jsem obrátila zrak svůj, tam šklebilo se na mne ze sta prázdných důlků strašlivé nic, z něhož jsme pošli a do něhož se vrátíme…,“ líčí mu v dopisech svoje deprese. Manželovi se ovšem její styky s Nerudou nelíbí, a tak je Světlá přerušuje. „Žádná budoucnost, žádná věčnost, žádná naděje tady na zemi, ni na nebesích… všecko lež, všecko klam, všecko mam, i ta naše ctnost,“ zoufá si.

Konec v příšeří vlastního bytu

Světlá hledá uspokojení v boji za lepší postavení žen ve společnosti. V roce 1870 s přítelkyní Eliškou Krásnohorskou (1847–1926) zakládá časopis Ženské listy. O rok později pak s její pomocí vzniká Ženský výrobní spolek český pro podporu chudých žen a dívek. Zapojuje se i do příprav na založení dívčího gymnázia Minerva (otevřen v roce 1890) a přednáší v Americkém klubu dam. Ani v závěru svého života si ale štěstí neužije. Od roku 1875 trpí očním onemocněním. Světlé postupně slábne zrak a nezbývá jí, než svoje literární díla diktovat. Její pravou rukou, jak sekretářkou, tak i společnicí, se stává neteř Anežka Čermáková-Sluková. Posledních deset let svého života už spisovatelka téměř nevidí a veškerý čas tráví v příšeří pražského bytu, ukrytá za zataženými závěsy.