Předtím, než se začala naplno věnovat umění, pracovala jako armádní topografka. To znamená, že pro vojsko mapovala terén. Možná právě proto měla ke krajině velmi úzký vztah.

Malovala na dlouhé role papíru hlínou – často přímo venku –, nebo na ně přenášela strukturu přírodních povrchů.

Zanechala ale dílo i přímo v krajině. Když ji umělecké centrum v americkém Oregonu v roce 1978 požádalo, aby tam vystavovala, rozhodla se raději něco vybudovat pod širým nebem – na plochém vrcholu útesu vyskládala z kamenů kruhy a mohyly protnuté liniemi;

celý obrazec byl orientován podle letního slunovratu. Tvar se na místě několik desetiletí pomalu rozpadal a zarůstal travou. Dost možná je tam dodnes.

Kolemjdoucí by si ho snadno spletl s pozůstatky nějaké dávné kultury – kdyby tedy nebyl na odlehlém útesu, kde se žádní kolemjdoucí jen tak neobjeví.

Přesunuté Niagarské vodopády

Nejvíc ale Stuartovou (*1933) proslavilo dílo o něco starší: Přemístěné Niagarské vodopády. Poblíž Niagary rozvinula po skále skoro půl kilometru dlouhou roli papíru. Pruh sahal z vršku útesu až do řeky.

Bylo to v místě, kudy vodopády údajně před 12 000 lety tekly, na což Stuartová svým dílem odkazovala. Aby se materiál neroztrhl, použila papír vyrobený z recyklovaných bavlněných látek, protože je mnohem pevnější než ten, se kterým se setkáváme běžně.

Celý stovky metrů dlouhý pruh obarvila rezavou hlínou přímo z místa, kde její umělecká performance pak probíhala. Zeminu do papíru přímo zatřela, jak to často dělávala.

Walter de Maria: Hromosvody, na které se každý musí dívat sám

Smí sem jen šest lidí denně. Tak znělo přání autora a majitel ho dodnes dodržuje. Zájemci si i v roce 2023 návštěvu musejí zarezervovat e-mailem a doufat, že to vyjde. Velmi často to nevyjde, protože dílo je velmi populární.

Nachází se v travnaté pustině uprostřed Nového Mexika, kde dohlédnete od jednoho obzoru k druhému. A jak že tento počin, na který se stojí (e-mailové) fronty, vypadá?

Jde o 400 ocelových tyčí zabudovaných svisle do země tak, aby formovaly obdélník se stranami o délce jedné míle a jednoho kilometru. Jejich horní konce jsou vždy v téže výšce, bez ohledu na terénní nerovnosti.

Instalace se jmenuje The Lightning Field, tedy plocha pro blesky. V oblasti skutečně často bývají bouřky, do tyčí ale blesk udeří jen málokdy.

24 hodin v širé prérii

V roce 1977 dílo s mnoha asistenty vybudovat sochař Walter de Maria (1935–2013). Projezdil a prolétal předtím velký kus USA, než se rozhodl, že instalace má stát právě tady.

Jeho pravidla jdou skoro proti všemu, co je při cestování za zajímavými úkazy dnes zvykem. A firma, která místo provozuje, tato pravidla přísně dodržuje. Kromě toho, že sem smějí jen malé skupinky, se tu také nemůže fotit.

To platí už od začátku, ale v době sociálních sítí je to trochu šokující. Také se očekává, že si každý návštěvník na pozorování udělá dost času. Přesněji, že stráví na místě alespoň 24 hodin.

Vedle tyčí stojí prostý srub udržovaný správcem, kde jsou skupinky ubytovávány. Zajet sem jen na otočku tedy nepřichází v úvahu (navíc je to daleko od jakékoli civilizace).

Dílo tak moc nepotěší spěchající milovníky Instagramu, ale spíš ty, kdo jsou ochotni bez mobilu hodiny pozorovat obzor.

Saype – Obří obrazy v trávě

„Ovlivňovat myšlení, aniž by člověk ovlivňoval přírodu“. To je heslo mladého francouzského umělce jménem Saype (*1989). Maluje na zem stovky metrů velké obrazy, které jsou nejlépe vidět z vyvýšeného místa nebo z dronu.

Tvoří je biologicky rozložitelnou barvou, kterou si sám vyvinul, do trávy nebo do písku. Když tráva povyroste nebo písek rozfouká vítr, malby samy zmizí. Tato pomíjivost je součástí jejich poselství – které je často naléhavé.

Saype (jeho pseudonym vznikl ze slov say a peace – tedy „mluvit“ a „mír“) se nebojí palčivých témat.

Obraz prázdné sešlápnuté PET láhve na louce, trávník uprostřed města proměněný ve vodu, ve které se koupe holčička v plovacím kruhu, nebo malba dívky hladící (skutečné) stromy přitahují například pozornost k životnímu prostředí.

Zpráva z budoucnosti

Saype se narozdíl od starších zakladatelů krajinného umění učil sám. Původně dělal graffiti – než ho začala víc lákat příroda.

Vzděláním a původní profesí je zdravotní asistent, což ho podle jeho slov pro uměleckou tvorbu vybavilo dobře, i když možná jinak než vystudované umělce; dalo mu to hlavně soucit s druhými. Ten je v jeho díle jasně patrný.

V roce 2018 se proslavil velikou malbou holčičky, která před budovou OSN vypouští na hladinu Ženevského jezera papírovou lodičku. Podpořil tak organizaci SOS Méditerannée.

Ta přes nelibost některých evropských úřadů zachraňuje ze Středozemního moře lidi na chatrných lodích, dostávajících se do ohrožení života při zoufalých pokusech doplout do Evropy. Dílo se jmenovalo Message from Future, tedy Zpráva z budoucnosti.

Letos vytvořil v Keni dvě obrovské kresby, viditelné z výšky. Ve spolupráci se švýcarskou hodinářskou společností Swatch vznikly obrazce, inspirované kolekcí hodinek MoonSwatch na téma děti, sny, létání a vesmír.

Kresba dívky má 120 metrů na šířku a 60 metrů na výšku, chlapec má 50 metrů na šířku a 120 metrů na výšku.