Třiatřicet zbrusu nových a tři stovky zrenovovaných pevností, připravených bránit Francii proti četným nepřátelům, zdokonalená obléhací technika, které neodolal žádný hrad. Pod tím vším je podepsán francouzský markýz de Vauban.
„Mistře, pojďte prosím se mnou, žádá si vás král!“ Sébastien Le Prestre, markýz de Vauban (1633–1707) tušil, o co se jedná.
U dvora francouzského „Krále Slunce“ Ludvíka XIV. (1638–1715) se již déle šuškalo, že se panovník chystá odměnit svého dvorního vojenského architekta hodností francouzského maršála. Sedmdesátiletý stařec se právě dostal na vrchol své zářné kariéry.
Období mnoha válek
Sébastien Le Prestre se narodil do prastaré rodiny, avšak pocházející z nepříliš vlivné nižší šlechty. Ani peněz neměla rodina nazbyt.
Finanční potíže dokonce donutily jeho otce Urbaina le Prestre (1602–1652) uchýlit se k nepříliš honosné kariéře v oboru lesnictví. Mimo to navrhoval zahrady lidem bohatším, než byl on sám. Přesto se Sébastienovi dostalo dobrého vzdělání.
Už v mládí projevoval zájem o matematiku a geometrii a jeho učitel jej zasvětil i do základů stavitelství. Nadaný chlapec vyrůstal v turbulentní době první poloviny 17. století, která se vyznačovala mnoha domácími i zahraničními konflikty.
Téměř současně probíhaly hugenotské rebelie, francouzsko-španělská válka a šlechtické povstání, tzv. fronda.
Na trůn v té době nastoupil mladičký Ludvík XIV., jenž situaci francouzskému lidu zdaleka neulehčoval – jeho velké ambice mu zkrátka nedovolovaly přestat válčit. Není asi třeba dalekosáhle vysvětlovat, že dobrý vojenský stavitel se dal vyvážit zlatem.
Během povstání frondy se poprvé ukázal le Prestrův talent. I když byl oficiálně příslušníkem jezdectva, nadřízení ho pověřovali spíše stavebními a inženýrskými úkony.
V roce 1653 se stal pobočníkem tehdejšího fortifikačního mistra, rytíře Louise Nicolase de Clerville (1610–1677), u kterého získal další zkušenosti.
Zúčastnil se také mnoha bojů a obléhání, několikrát byl zraněn, jednou dokonce zajat a hrozila mu i poprava.
Pevnosti stavěl i obléhal
Za prokázané hrdinství a stavitelské nadání se mu v roce 1655 dostalo hodnosti královského inženýra a po uzavření tzv. Pyrenejského míru se Španělskem v roce 1659 to byl právě on, kdo byl pověřen opevňováním nově nabytých pevností, jako byl třeba Dunkerk.
Stejný scénář se odehrál i po revoluční válce (1667–1668), po francouzsko-nizozemské válce (1672–1678) a po válce reunií (1683–1684). S tím, jak Král Slunce neustále rozšiřoval svá území, de Vaubanovi přibývalo práce.
Nejenže pevnosti upravoval, také dohlížel na jejich obléhání. Na kontě tak má 300 zdokonalených fortifikací, ale také asi 40 obléhání z let 1653 až 1697. Navrhl také monumentální koncepci obrany severních hranic Francie, kterou začal realizovat v roce 1680!
Spojení osvědčených prvků
Poslední válkou, ve které král využil de Vaubanovy schopnosti, byla válka o španělské dědictví z let 1701 až 1714. Právě v této době, konkrétně v roce 1703, povýšil svého věrného služebníka do hodnosti francouzského maršála.
Už o dva roky později odešel de Vauban do výslužby, zemřel v roce 1707. V čem tkvěla jeho genialita?
Především v množství vnějších obranných systémů, které nepřátelské armádě tak ztížily postup natolik, že obléhání často raději vzdala, než aby ztrácela drahocenný čas. Nevymyslel nic až tak nového, ale spojil ty nejúčinnější prvky do jednoho.
Oblíbil si tvar osmicípé hvězdy, přičemž střelba z vystouplých ramen, tzv. bastionů, dokázala pokrýt celé okolí pevnosti.
