Píše se 21. ledna 1793. Velká francouzská revoluce roztáčí naplno svá krvavá kola. Po pařížském náměstí dnes nazvaném Place de la Concorde, tedy náměstí Svornosti, se válí poslední chomáčky mlhy.
Čerstvě sesazený francouzský král Ludvík XVI. (1754–1793) vystoupá po schodech na podium a sundá hnědý kabát a kravatu, aby složil hlavu pod gilotinu.
V jeho pohybech je klid a majestátnost. Svou odvahou si v tu chvíli získá respekt i u svých odpůrců. „Umírám nevinný ze všech zločinů, které mi jsou přičítány. Odpouštím autorům mé smrti.
Modlím se k Bohu, aby krev, kterou prolijete, nikdy nepadla na Francii,“ zvolá z podia.
Zrádný bratránek
V Národním konventu je přitom Ludvíkova poprava odhlasována těsně, o jediný hlas.
Pro je také Ludvík Filip II. Orleánský (1747–1793), králův bratranec – a mimochodem také otec budoucího posledního krále země galského kohouta, Filipa Ludvíka Orleánského (1773–1850). Je přesně 10.22, když přeplněné náměstí zadrží dech. Gilotina sjede dolů.
Kat Charles-Henri Sanson de Longval (1739–1806) vzápětí zvedá hlavu svrženého monarchy a ukazuje ji lidu. Právě zemřel… jeden z nejschopnějších zámečníků ve státě!
Vášeň pro zámky
Historie pamatuje na Ludvíka XVI. a hlavně jeho ženu Marii Antoinettu (1755–1793) jako na marnotratný pár, který v době, kdy poddaní nemají ani na jídlo, hýří všemi směry. Jaký je tedy Ludvík jako člověk?
Sečtělý, vzdělaný, se zájmem o strojírenství a mechaniku. Snaží se plošně snížit cenu chleba, aby chudina měla co jíst. Je v podstatě pravým opakem své ženy – i proto si nikdy nebudou rozumět.
Mezi tím vším ale vyniká Ludvíkova naprostá vášeň ve své době nepřijatelná pro vladaře. Zámky a zámečky! Král má svou dílnu, kde se může naplno věnovat svému koníčku. Je také vášnivým sběratelem.
Má roztomilé zámečky i důmyslně propracované zámkové mechanismy, se kterými by si neporadil takřka žádný kasař. Učí se u dvorního kováře, samozřejmě potají. Jeho vášeň ale vyjde najevo a francouzský tisk si neváhá z krále otevřeně utahovat.
