Hlavu má plnou nápadů a vytyčených cílů, za které se rve jako lev. Na slovo „ne“ během výchovy nezbude místo, a na to, aby si ho později přidal do slovníku, mu víc zachutná absolutno. Touží být nezapomenutelný, svou zem proto předělá v oázu umění a vzdělanosti.

Život Ludvíka XIV., známého také jako král Slunce, je plný různých „nej“. Nejen, že nechá z obyčejného chátrajícího zámečku vystavět jedno z nejhonosnějších sídel na světě, ve svém nabitém programu stíhá prohánět i kvalitně zdobené dámské sukně.

Není divu, že zplodí hned 14 dětí. Aby toho neměl málo, je také nejdéle vládnoucím evropským monarchou s rekordem 72 let.

S regenty za zády

Na trůn ho posadí ve chvíli, kdy ještě nemá rozum. Píše se rok 1643 a synova nízkého věku využívá matka Anna, která touží po absolutistické vládě. A to i přes poslední přání zesnulého chotě.

Jako pomocníka volí Julese Mazarina (1602–1661), který jí však našeptává v duchu předchůdce kardinála Richelieu (1585–1642). Zatímco se mladý Ludvík zdokonaluje v dějepisu a matematice, regentská vláda začíná být trnem v oku vyšší šlechtě.

Zemi prostupuje chaos i občanské války, známé pod názvem fronda. Teprve když roku 1661 Mazarin umírá, moc získává ten, komu náleží.

Mistr dobyvatel

K veliké nelibosti šlechty nový král na staré křivdy nezapomíná. V době povstání se ho vyšší šlechta snaží několikrát odstavit od moci, své stanovisko jim proto neváhá vmést přímo do tváře.

Aby se v mocenských hrách co nejrychleji zorientoval, nastavuje ucho rádci Jeanu Baptistu Colbertovi (1619–1683).

Příliš horké hlavy dostávají příležitost se vybouřit v dobyvačných válkách, které král rozpoutává nejen kvůli upevňování moci, ale především pro zvýšení vlastní slávy. Pouští se do podpory vzdělanosti či umění, opírá se o katolickou církev.

Francie se jistou dobu hřeje na výsluní, pro nenasytnost je ale Ludvík XIV. brzy nepřítelem celé Evropy. Slávu si hýčká do chvíle, než zemi sevře ledová krusta a dochází zásoby. Uvědomuje si, že na války a složité operace už nestačí. Než se stáhne do ústraní, dá o sobě vědět ještě ve válce o španělské dědictví.

Kolotoč dámských sukní

Domluvené manželství není pro Ludvíka výhrou. Marie Tereza mu sice porodí šest dětí, to je ale tak vše, co jí ke králi váže. Slabostí pro něžné pohlaví panovník vyniká, netrvá proto dlouho než mu do oka padá Louisa de la Valliere (1644–1710).

S ní udržuje vztah 13 let, během nichž mu porodí čtyři děti. Pravým opakem Louisy je další sukně v pořadí, madame de Montespan (1640–1707) – drzá, ale oslnivá. I když jejich románek není idylický, vzejde z něj dalších sedm potomků.

Nakonec zahoří láskou k chůvě Francoise de Maintenon (1635–1719), se kterou se na sklonku života ožení.