Vojáci nesoucí na čepici emblém jelena obtočeného opaskem s francouzským nápisem „Je suit prest“ (,,Jsem připraven“) byli zcela právem považováni za elitu. Jejich způsob boje byl v britské armádě do té doby naprosto opomíjený.

Až nepříjemné ztráty v britských řadách způsobované nepočetnými búrskými harcovníky ukázaly, jak může být taková malá skupinka vojáků nebezpečná.

Otcem jednotky zvané „napůl vlci a napůl divocí králíci“ byl britský brigádní generál Simon Joseph Fraser, 14. lord Lovat (1871–1933).

Byl to skotský šlechtic, majitel rozsáhlých pozemků, voják a politik, člen Sněmovny lordů a nositel nejvyšších britských vyznamenání. Studoval v Oxfordu a na vojenské akademii a v roce 1890 získal hodnost poručíka.

Následně byl zařazen ke královnině osobnímu pluku Cameronských horalů a v roce 1894 byl přeložen do 1. královniny osobní gardy.

Z masy mezi elitu

Roku 1897 však Frasera omrzela služba v britské pravidelné armádě, a tak rezignoval a založil dobrovolnický prapor jako součást královnina osobního pluku.

Fascinovaly ho elitní harcovnické jednotky schopné se o sebe samostatně postarat, a tak v roce 1899 investoval vlastní prostředky do výcviku tzv. Lovatových skautů a hned nato zajistil jejich přeložení do jižní Afriky.

Tam v roce 1900 vypukla druhá búrsko-britská válka, ve které získala tato jednotka obrovské uznání.

Inspirace v nepříteli

K založení této jednotky vedly lorda Lovata zkušenosti z první búrské války.

Búrská armáda se totiž od britské značně odlišovala zejména tím, že její příslušníci byli především farmáři dokonale ovládající jízdu na koních, byli to nadprůměrní střelci, zvyklí pohybovat se delší dobu v přírodě.

Její velitelé spoléhali na individuální schopnosti každého vojáka zjistit si potřebné informace o pohybu nepřítele a v malých skupinách napadat zásobovací trasy nepřítele a slabší izolované nepřátelské jednotky.

Lord Lovat věděl, že skotští horalé mají podobné vlastnosti jako búrští farmáři. Byli otužilí a houževnatí díky drsnému podnebí skotských hor, dokázali se hodiny pohybovat nepozorovaně v horském terénu při lovu a navíc to byli vynikající střelci.

Bereme jen ty nejlepší!

Všichni jeho muži byli dobrovolníci a procházeli náročným výběrem. Důraz byl kladen především na tělesnou zdatnost a na schopnost poradit si sám s nejrůznějšími úkoly vojenského charakteru.

A k těmto vybraným mužům zformovaných do dvou praporů našel Lovat vynikajícího velitele až ve Spojených státech – Fredericka Russella Burnhama (1861–1947), který jako velitel těchto skotských harcovníků podléhal přímo veliteli britské armády v jižní Africe Fredericku Robertsovi (1832–1914).

Smrt odnikud

Oplácení stejnou mincí v podobě harcovnického přístupu vedení války se britské armádě vyplácelo.

Její vedení již pochopilo, že pravidelná anglická armáda, která stále bojovala zastaralým ,,Napoleonským“ způsobem, kdy vojáci sestavení v šiku pálili salvami na nepřítele, není tím správným a dostačujícím prostředkem ke zdolání harcovnických Búrů.

Ale elitní Lovatovi muži dokázali jazýček vah přechýlit na svou stranu. Nepříteli zasazovali údery na nejcitlivějších místech, vynořovali se odnikud, přesnou střelbou zlikvidovali nepřítele, a jak rychle se objevili, tak zase zmizeli.

Lovatovi muži se svými vynikajícími výkony vepsali do historie britské armády a jejich odkaz putoval i do první světové války v podobě první britské jednotky odstřelovačů. Také jako první oblékli speciální maskovací obleky, jimž se dnes říká „hejkal“.