Venuše mélská, Níké ze Samothráky, sochy od Michelangela a samozřejmě Mona Lisa. Na všechny tyto skvosty se Hitler těší, když v roce 1940 dobývá Paříž. Nacisté vtrhnou do Louvru a zůstávají stát s otevřenou pusou.
Na vině nejsou starobylá díla, ale prázdné stěny proslulého muzea.
Výhodný obchod s da Vincim
Historie celého komplexu se začíná psát ve 12. století, kdy král Filip II. (1180–1223) zakládá stejnojmenný palác. Chce totiž město ochránit ze západního směru před bojechtivými Angličany. Těm totiž patří nedaleká Normandie.
Postupem času se vzhled zbrusu nového sídla mění, králové jej často přestavují. Někteří si z něj dokonce udělají svou rezidenci jako například Karel V. (1338–1380). František I. (1494–1547) zahajuje renesanční přestavbu, při té příležitosti zve do Francie Leonarda da Vinci (1452–1519). Italskému umělci hoří půda pod nohama, a tak rád využije štědré nabídky. Krátce před svým skonem dokonce panovníkovi prodává Monu Lisu. Král se plácne přes kapsu a dává da Vincimu 4 000 dukátů! František I. tak nevědomky zakládá budoucí sbírku věhlasného muzea.
V dalších letech ale Louvre osiří, protože následovníci v čele s Ludvíkem XIV. (1638–1715) opouští Paříž a nachází útočiště v nedalekém Versailles. Část obrazů se kvůli tomu stěhuje do nově vybudovaného sídla.
Z Louvru se mezitím stává rezidence, kde bydlí různí umělci. První návrhy na zřízení galerie datujeme na začátek 18. století, pomyslným milníkem je 14. říjen 1750, kdy Ludvík XV. (1710–1774) rozhoduje o vystavení 96 obrazů z královských sbírek.
Neděje se tak v Louvru ale v Lucemburském paláci, zájemci mohou během dvou dnů v týdnu vidět díla Rembrandta či Tiziana. Galerie ale zavírá v roce 1780, v téže době už probíhají první přestavby v Louvru.
Umění uprostřed diktatury
Celou situaci urychluje Velká francouzská revoluce. „Louvre bude místem pro shromažďování památek všech věd a umění,“ hlásí v roce 1791 Národní ústavodárné shromáždění. Tento nápad podpoří také zatčení Ludvíka XVI. (1754–1793), díky tomu získávají revolucionáři řadu cenných maleb. Důležitý moment nastává uprostřed jakobínské diktatury, 10. srpna 1793 poprvé otevírá Louvre. Návštěvníci obdivují na 500 uměleckých děl, z nichž více než polovina pochází z královských sbírek.
Plátna visí různě po stěnách, některá jsou jen opřená o zeď. Do muzea vnáší pořádek až Napoleon Bonaparte (1769–1821), vojevůdce si totiž uvědomuje význam galerie. Mimo jiné i on miluje umění. On sám se asi nejvíce podílí na rozšiřování sbírek.
Vedle diplomacie sahá také k prachsprosté krádeži a ze svých výbojů přiváží nespočet cenností. Na druhou stranu neodolá a Monu Lisu přestěhuje do své ložnice. Každá sranda někdy skončí, a tak po bitvě u Waterloo musí Francouzi spoustu věcí vrátit.
Po Napoleonově éře mají Louvre pod patronací králové, tím pádem dost záleží na jejich vztahu k umění. Jenže Francie zažívá turbulentní 19. století – po Napoleonovi a restauraci Bourbonů přichází červencová revoluce.
Ludvík Filip Orleánský (1773–1850) stěhuje většinu děl do Versailles a Louvre se ocitá na druhé koleji.
Budoucnost je v archeologii
S nástupem druhé republiky v roce 1848 je zpět v centru dění. Na jeho opravy proudí horentní sumy. V květnu 1871 ale vypuká povstání pařížské komuny, jedna z odbojových skupinek schválně rozdělává oheň v Tuilerijském paláci, který stojí v těsné blízkosti Louvru.
Prozíraví zaměstnanci muzea vynosí cenné kousky mimo instituci a zachrání je před destrukcí. Samotný palác nakonec lehne popelem, Louvre zkáze unikne jen taktak. Smutek záhy vystřídá údiv s úžasem, protože muzeum financuje archeologické průzkumy.
To se nakonec ukáže jako výborný krok a v roce 1883 poprvé vystaví Níké ze Samothráky, jedno z nejvýznamnějších děl světa. V Louvru otvírají několik sekcí, zaměřují se na francouzské, západní a blízkovýchodní umění.
Dokonalá loupež
Rozvoj tlumí mraky v podobě druhé světové války. Francouzi mají obavy, aby cenné kusy nespadly do klína nacistů, a tak startuje evakuace. „Zavřeno,“ stojí na dveřích Louvru 25. srpna 1939, oficiálně kvůli opravám.
Za asistence několika desítek náklaďáků převáží cenná díla na zámek Chambord. Končí tam i Mona Lisa, plátno je ale kvůli obavám pravidelně stěhováno na jiná místa. Posledním zachráněným artefaktem se stává Níké ze Samothráky, v Louvru zůstávají pouze příliš těžké věci, které nejdou odvézt.
Když Němci do muzea dorazí, nestačí se divit, stěny jsou prázdné a v celém domě najdou jen pár bezvýznamných obrazů. Cenné umění se jim nikdy do rukou nedostane. Po válce prochází Louvre jen dílčí proměnou, pořádný poprask vyvolá prezident François Mitterrand (1916–1996). V roce 1981 vyhlašuje projekt s názvem Grand Louvre – uvolní jedno křídlo muzea, kde sídlí ministerstvo financí. Díky tomu získává galerie obrovské množství místa. V 80. letech vzniká návrh na ikonickou pyramidu.
Slavnostní odhalení probíhá při 200. výročí revoluce, jenže prvek vyvolá kritiku. „Pyramida je symbol smrti,“ zní nejčastěji. Mnozí z nás si ale Louvre, kde je mimochodem uložen Chammurapiho zákoník, bez ní nedokážou představit.