Často převládá představa, že kanibalismus, tedy pojídání lidského masa, je velmi úzce až téměř výhradně spjat s lidmi obývajícími tropické oblasti. Chybí zde dostatek větší lovné zvěře, dobytek na porážku není k dispozici.

Nenechte se ale mýlit, kanibalismus je mnohem rozšířenější, než si dokážete představit. A naši předkové hodovali na svých bližních i na našem území!

Kolem plápolajícího ohně sedí několik vyhublých postav a zuřivě do sebe soukají potravu. Ke skupince se řítí jeden opozdilec, ale děsivá hostina je téměř u konce.

Všude kolem se válí úlomky kostí a vydlabané drobounké lebky, které ještě nedávno patřily nebohým dětem! Hlad je nejlepší kuchař, anebo krutý nástroj, který promění člověka v krvelačného zabijáka. I o tom svědčí nalezené ostatky na jižní Moravě…

V Cézavě u Blučiny se naskytne archeologům velmi zvláštní podívaná. Kosterních pozůstatků již několik viděli, ovšem tenhle nález se od ostatních liší. Tentokrát se nejedná o žádné pohřebiště, která jsou zvyklí běžně nacházet.

Kosti jsou rozesety v rozličných jámách spolu se zvířecími ostatky a střepy z nádob. Žádný rituál, který by uctil památku předků, jen děsivý výjev! Teprve podrobnější zkoumání ale archeologům vyjeví hrozivé tajemství.

Dohromady vědci odkryjí pozůstatky bezmála 200 jedinců z doby bronzové (asi 1900–750 př. n. l.). „Našli jsme jednotlivé kosti, částečné či neúplné kostry, často s charakteristickými stopami,“ zní výsledky bádání.

A o jaké charakteristické stopy se vlastně jedná? Jsou to známky po různém štípání, lámání, řezání a čas od času i po opálení. Co je ovšem ještě více znepokojující, velká část ostatků patří dětem!

Mrtvolky nebohých dětí měly často roztříštěnou mozkovnu, spodní čelist a často i celou obličejovou část. Jaký krutý osud děti potkal? Proč s nimi bylo zacházeno tak krutě?

Znepokojující stopy znamenají jediné. Naši předkové se pojídali navzájem a podle hrůzného zjištění se na jejich jídelníčku hojně objevovaly děti. Co je vedlo k takovému činu? Byl to hlad, který nutil naše předky vraždit děti a ohlodávat jejich kosti?

Nebo se jednalo o nějaké rituály, při nichž svým obětem rozdrtili lebku a vydlabali mozkovnu, jejíž obsah snědli?

Vše je dokonale připraveno, oheň nabývá na síle a dva muži vedou ženu a dítě. Celá událost se neobejde bez zoufalého nářku a dětského pláče, který má být velmi brzy brutálně utišen. Ozvou se dvě tupé rány.

Žena ještě naposledy zasténá a z hlavy se jí valí proudy krve. Dítě se podaří zabít okamžitě. Muž v čele skupiny začíná cosi drmolit. Zní to jako zaříkávadlo a ostatní ani nedutají, jen bedlivě naslouchají.

Jakmile dá pokyn, vrhnou se na bezvládná těla a začínají je porcovat! To nejdůležitější, srdce a mozek, dostane zaříkávač. Ostatní se musí spokojit s údy a zbytkem. Věřili snad naši předkové, že pojídáním ostatních lidí získají jejich sílu? Proč se zaměřovali hlavně na mozek, nejdůležitější orgán v lidském těle?

„Nálezy z doby bronzové ukazují pravděpodobně na rozkvět rituálního kanibalismu spojeného s různorodými a častými obřady tehdejších společností,“ domnívají se archeologové, ovšem vzápětí podotýkají, že stejně tak se mohlo jednat o určitý projev labužnictví!

K čemu měly sloužit magické rituály, při nichž se jedly lidské oběti? Pojídali naši předkové své bližní, nebo si obstarávali oběti cizí?

K velkému překvapení se lidojedi nevyskytují pouze v pravěku. Kanibalismus je poměrně hojně rozšířený i ve středověku! V této době se ale jeho příčina posouvá z rituálních pohnutek na ten nejzákladnější lidský pud – pud sebezáchovy.

Středověcí lidé sahají po krajním řešení hlavně v dobách trýznivého hladomoru. A v takových případech jde člověčenství bez pardonu stranou. Polorozpadlou chalupou se nese dětský křik a hlaholení. Dospělý hlas zesiluje, zatímco ten dětský rázem utichne.

Zbědovaná žena nevidí jiného východiska. Její dítě leží mrtvé na zemi a ohniště se pomalu rozhořívá. Její vlastní ratolest aspoň na malou chvíli ukojí neutichající hlad.

Tento zoufalý krok v dobách, kdy si hladomor nemilosrdně bere stovky životů denně, není jediný. Někteří v zoufalství snědí svá vlastní robátka, jiní se snaží lidské maso obstarat jinde.

Doklady o kanibalismu během devastujícího hladomoru pocházejí z roku 1282 a z přelomu let 1316 a 1317. Bezvýchodná situace se bude opakovat i o několik staletí později roku 1598. I tehdy zoufalí lidé bojují o život všemi dostupnými i nedostupnými prostředky.

Kolik nevinných lidí asi zemřelo, aby jiní mohli žít? Skutečně zabíjel druh druha a pojídal jeho maso? Doklady o kanibalismu jsou hojně popisovány v kronikách a rozhodně se nejedná pouze o záležitost Českých zemí.

„Zuřivý hlad způsobil, že lidé pojídali lidské maso. Pocestní byli odvlékáni silnějšími lidmi, než byli sami, byly jim usekány údy, upečeny na ohni a pozřeny.

Mnozí ukazovali dětem kus ovoce nebo vajíčko a odlákali je na odlehlá místa, kde je zabili a snědli,“ zní děsivé svědectví od clunyjského mnicha Raula, jak to bylo i v ostatních částech Evropy.

Kromě trýznivého hladu dožene naše předky ke kanibalismu i touha po úspěchu! Hlavním chodem na zvráceném jídelníčku se stávají ještě nenarozené děti.

„Byly vražděny těhotné ženy a orgány jejich nenarozených dětí byly pojídány,“ domnívají se archeologové. Důvod je jednoduchý, zločinci si tak chtěli zajistit úspěch v dalším počínání! Skutečně tito lidé věřili v magickou moc masa nenarozeňátek?

A mohla se síla zavražděných jedinců nějakým způsobem přenést na ty, kteří hodovali na jejich nebohých tělech?