Běžecké disciplíny jsou na první pohled jasnou doménou zvířat. Například i šimpanzi, které nepovažujeme zrovna za typické běžce, dokážou při běhu na krátkou vzdálenost dosáhnout rychlosti 45 km/h.

Nejrychlejší lidští sprinteři přitom zvládnou pokořit 100 metrů rychlostí „pouhých“ 39 km/h. S delší trasou by ale lidé překvapivě získávali nad zvířaty navrch. Maratonský běh by člověk vyhrál docela určitě.

Maraton, lidské želízko v ohni

Špičkoví maratonci běží 2 hodiny průměrnou rychlostí necelých 20 km/h. Psi dokážou podobnou rychlostí běžet jen několik desítek minut, pak přejdou do pomalejšího klusu.

Koně cválají daleko rychleji než člověk (zhruba rychlostí 40 km/h) a v prvních kilometrech závodu by určitě získali velký náskok. Ale i koně se po několika desítkách minut unaví a zpomalí.

Gepard, nejrychlejší šelma planety, sice dokáže běžet rychlostí 100 km/h, ale jen pár set metrů.

Pot rozhodl o vítězi

Hlavním důvodem lidského vítězství v maratonském běhu je naše termoregulace (udržování teploty). Většina zvířat se zbavuje nadbytečného tepla pouze dýcháním, nepotí se celým povrchem pokožky jako člověk.

Při dlouhém běhu proto musí rychleji dýchat, aby se nepřehřála, a tím se unaví.

Někteří antropologové dokonce soudí, že tuto výhodu při dlouhých bězích má člověk odpradávna proto, aby se dostal k mršinám rychleji než jiní silnější predátoři, se kterými se musel rvát o kořist.

Oštěp v rukou opice

Pravěký člověk obstál mezi dravými šelmami také tím, že se naučil používat vrhací zbraně.

Jedinými vážnějšími soupeři v závodě by byly opice, které podobně jako lidé umí vrhat předměty do dálky a teoreticky by mohly dokázat uchopit oštěp a hodit ho požadovaným směrem.

Těžko by ale dosáhly mety 98,48 metru, což je stále platný světový rekord českého oštěpaře Jana Železného z roku 1996.