S císařem Matyášem to nevypadá dobře a čeští stavové proto zvažují, zdali přijmout jeho nástupce Ferdinanda II. Štýrského za českého krále.
V červnu 1617 jej výměnou za slib o respektování náboženských svobod skutečně zvolí, ale Ferdinandovi se čestně dané slovo vytratí z hlavy dřív, než mu na něj dosedne královská koruna. To mu stavy nezapomenou.
Pozdějšímu římskému císaři Ferdinandovi II. Štýrskému (1578–1637) od malička vštěpují jasně daný žebříček hodnot, na jehož špici se tyčí katolické vyznání.
„Jezuitští učitelé jeho nadchnuli fanatickou horlivostí k obracování evangelíků na katolickou víru, který by si byl raději dal hlavu stíti, kdyby tím byl mohl všecko kacířství pojednou vyhubiti a který odhodlán byl dříve neustati, dokudž by celá říše i s dědičnými zeměmi nestala se katolickou,“ píše o Ferdinandově náboženském zápalu český kazatel Václav Šubert (1825–1885).
Podcení ho ale český zemský sněm, který do té doby vcelku nevýrazného Habsburka – v souladu s přáním bezdětného císaře Matyáše (1557–1619) – v červnu 1617 přijme za českého krále. Ještě téhož měsíce je Ferdinand v katedrále sv. Víta korunován.
Šlechtu oklame
Českým stavům se podaří prosadit, aby Ferdinand během své přísahy uznal platnost Majestátu císaře Rudolfa II. (1552–1612), který potvrzoval konfesi o náboženské svobodě. Sebevědomý panovník nemá s úlitbou české šlechtě na oko žádný problém.
„Česká nekatolická šlechta věděla o Ferdinandově protireformačním tažení ve Štýrsku a Korutanech, ale kupodivu většině panstva stačil jeho slib… Jako bigotní a zcela nesmiřitelný katolík ovšem svůj slib nemyslel ani na chvíli vážně,“ uvádí o naivním přístupu stavů český spisovatel Jan Bauer.
„Vyhoďte je z oken!“
Netrvá to dlouho a Ferdinandovy protireformační záměry začnou nabývat reálných kontur, jimiž trpí převážně šlechta.
Ani ne rok od jeho korunovace toho mají někteří odpůrci plné zuby a po vzoru kališníků vtrhnou do Pražského hradu, kde z jeho oken demonstrativně vysypou dva královy místodržící a jednoho písaře.
Jako zázrakem při třetí (dle některých zdrojů, které opomíjejí svržení protikališnických konšelů z pražských radnic v roce 1483, druhé) pražské defenestraci nepřijde nikdo o život. Tímto dnem prakticky začíná české stavovské povstání.
Soumrak svobody
Pak už to jde rychle. V červnu 1619 vytáhnou česká stavovská vojska na Vídeň, ale Ferdinandovi se podaří na poslední chvíli z města utéct, a výprava se tak vrátí domů s nepořízenou.
Ještě 19. srpna téhož roku generální sněm zemí Koruny české prohlásí Ferdinanda za sesazeného a na jeho místo dosadí protestantského vůdce Fridricha Falckého (1596–1632), později známého jako „Zimní král“. Tím ale pro Habsburka celá věc teprve začíná.
Nejprve se nechá korunovat císařem Svaté říše římské a pak se začne shánět po spojencích, s nimiž by rozdrtil odbojné Čechy. Satisfakce se Ferdinandovi dostane v proslulé bitvě na Bílé hoře, kde českým stavům uštědří tvrdý políček.
Nevyhnutelná porážka na tři století určí směřování českých dějin a Ferdinand pak svůj názor na náboženskou svobodu názorně demonstruje přestřižením Rudolfova Majestátu nůžkami.
