Ještě dnes ohromuje palác ve Versailles svojí velkolepostí a rozlehlými zahradami. Život v něm ovšem snadný nebyl.
Vystavěn byl v močálovité oblasti, všudypřítomného vlhka bylo těžké se zbavit, plesnivé zdi doprovázela zima, způsobená špatným těsněním oken, což bylo problémem především v zimních měsících. V létě obyvatele paláce zase sužovalo horko a zápach z močálů.
Stavba započala roku 1661. Pracovalo na ní 36 tisíc lidí a 5 tisíc koní. Ludvík XIV. i se svým dvorem do Versailles přesídlil roku 1682, ale ještě o dva roky později na dokončovacích pracích na zámku pracovalo 22 tisíc dělníků.
Hotov byl v roce 1688, přičemž jeho údržba si každoročně vyžádala 25 % vládních příjmů Francie.
Potřeba, věc veřejná
V zámku zcela chyběl odpadní systém. Ač v Anglii vznikl první splachovací záchod už roku 1678, na francouzském zámku nebyl jediný. Šlechta měla k dispozici nočníky a malé dřevěné trůny s otvorem.
Potřeba se vykonávala veřejně, ministři při ní dávali audience, generálové veleli a dámy vedly dlouhé konverzace nebo dokonce tančily. O poznání hůře na tom byli sloužící.
Ti konali potřebu na společných latrínách, které nejenže se nedělily dle pohlaví, ale navíc neposkytovaly žádné soukromí. Protože jich byl nedostatek, často přetékaly a jejich obsah se vsakoval do podlah a zdiva.
Klystýr pro krále
Když k tomu došlo v blízkosti královniných komnat, byly tamní latríny zrušeny. Tím situace s nedostatkem toalet v paláci vygradovala a vedla k tomu, že personál vyměšoval kdekoliv se mu zachtělo, tedy na chodbách, schodištích i v zahradách.
V interiérech zámku volně vyměšovali také královi psi, takže to v něm neuvěřitelně zapáchalo. Z toho důvodu nařizoval Ludvík XIV., aby se ve Versailles často větralo, a rád vyrážel na dlouhé projížďky a lov mimo zámek.
On sám přitom záchodové křeslo používal i 18krát denně, neboť mu lékaři k vyléčení jeho neduhů podávali očišťující nápoj z hadího prášku, kadidla a koňského hnoje. Také si často dopřával klystýry – samozřejmě veřejně.
