Leonardo da Vinci byl nejen geniální umělec, ale také osobnost s výrazným stylem a životním přístupem. Prozkoumejme jeho oblékání, vztah k pitvám a kontroverzní osobní život.

Růžová tunika. Da Vinciho oděvy nepocházely ze zvířat a kromě toho byly netradičních barev – růžové šaty, tmavě fialové punčochy, karmínový saténový kabát, růžová čepice. Toto oblečení hrdě nosil, kamkoliv šel.

Ostatně oblékání patřilo k jeho životním radostem a za oblečení byl ochotný utratit tolik peněz jako za knihy.

Zatímco většina lidí v ulicích Florencie nosila lucco (tradiční florentský dlouhý kabát, který můžeme vidět i na mnoha uměleckých obrazech), da Vinci se lišil, když chodil po Florencii ve své krátké růžové tunice.

Kromě toho nosil dlouhé, pečlivě upravené vousy, přestože tehdy vousy nebyly v módě.

Pitvy mrtvol. I při malování hnaly da Vinciho kupředu jeho vědecké zájmy. Jeho malířské techniky sfumato a šerosvit se zrodily z jeho optických studií a pitev mrtvol – pitvy přitom v té době rozhodně nebyly běžnou praxí.

Při bližším pohledu na anatomické kresby da Vinciho si uvědomíme, jak hluboké znalosti o lidském těle musel mít. Zejména jeho kresby šlach, svalů a cévních systémů jsou neuvěřitelně podrobné a přesné a jednalo se o vůbec první ilustrace tohoto druhu.

Svou odbornost získal pomocí pitev zvířat a lidí. Chtěl přitom zjistit, jak přesně naše organismy pracují. Na lékařské fakultě tak pitval mrtvoly zločinců, a to za poměrně nechutných podmínek.

Velkou pozornost věnoval tvarům i velmi malých orgánů, kapilár a skrytých částí kostry.

Tajnůstkář, nebo levák? Když Leonardo zemřel, zanechal za sebou asi 6000 stran spisů, plných svých nápadů a vynálezů. Mnoho z těchto spisů bylo napsáno obráceně (zrcadlově) a bylo je možné přečíst pouze přiložením k zrcadlu.

Podle některých tak chtěl da Vinci své texty zakódovat před nechtěnými zraky a zrcadlové psaní používal jako šifrování.

Tuto domněnku využil ve svém románu Šifra mistra Leonarda také spisovatel Dan Brown (⃰1964), který v knize vytvořil fiktivní tajnou společnost, využívající zrcadlový skript k psaní kódovaných zpráv.

Vysvětlení da Vinciho obráceného psaní je však zřejmě mnohem obyčejnější – da Vinci byl levák a zrcadlové psaní zprava doleva zabraňovalo rozmazání inkoustu.

Obvinění ze sodomie. V roce 1476, týden před svými dvacátými čtvrtými narozeninami, byl Leonardo spolu s dalšími třemi mladými muži anonymně obviněn ze spáchání sodomie se sedmnáctiletým mužským prostitutem jménem Jacopo Saltarelli.

Naštěstí pro Leonarda měl jeden z dalších obviněných spojení s mocným rodem Medicejských a všichni byli propuštěni pod podmínkou, že nebudou vznesena žádná další obvinění.

Ale o pár týdnů později byla na čtveřici podána další anonymní stížnost, opět v souvislosti se Saltarellim. Nepřihlásili se ale žádní svědci a případ byl definitivně odložen.

Homosexualita jako životní styl? Ačkoli tresty za sodomii tehdy byly tvrdé (zahrnovaly vězení, vyhnanství nebo dokonce trest smrti), nebyl da Vinci jediným homosexuálním umělcem své doby.

Naopak – mnozí další prominentní florentští umělci byli rovněž gayové (mezi nimi Michelangelo (1475–1564), Donatello (1386–1466), Sandro Botticelli (1445–1510) a Benvenuto Cellini (1500–1571)).

Renesanční humanisté se tehdy zabývali znovuobjevenými díly řeckého filosofa Platona (asi 427–347 př. n. l.), v nichž oslavoval „l’amore masculino“ neboli lásku mezi muži.

Homosexualita se tak stala součástí života ve Florencii do takové míry, že slovo „Florenzer“ (německy „Florenťan“) se stalo v Německu přezdívkou pro gaye.

Obraz milence. Leonardo měl během svého života několik mladých milenců. V jednom z jeho sešitů najdeme kresbu staršího muže a mladého chlapce, kteří stojí proti sobě. Ke kresbě je připsáno několik vět, jimiž da Vinci zdůraznil intimitu mezi dvěma muži.

Da Vinciho sexuální orientace se odrážela také v jeho dalších náčrtech i v malbách – v nich se projevuje mnohem větší zájem o mužské tělo než o ženské.

Zatímco mnoho mužů nakreslil nahých a zachytil celou jejich postavu, téměř všechny ženy na jeho kresbách i obrazech jsou oblečené a jsou zachyceny jen od pasu nahoru.

Předpokládá se, že na slavném da Vinciho obrazu Svatý Jan Křtitel je vyobrazen jeho dlouholetý učedník a pravděpodobně i milenec Gian Giacomo Caprotti da Oreno (1480–1524), přezdívaný Salaì (což znamená „malý ďábel“). Da Vinciho mužské postavy jsou také poněkud zženštilé.

Hrdý outsider. Leonardo da Vinci působil, že je se svou sexuální orientací a svými touhami smířený (na rozdíl třeba od Michelangela, který se svou vlastní orientací trápil).

Da Vinciho homosexualita pravděpodobně přispěla k jeho pocitu nekonvenčnosti, na které si zakládal. Stejně jako v mnoha jiných stránkách svého života, ho právě tento rozdíl odlišoval od ostatních.

Cítil se být outsiderem, a právě postavení outsidera mu dávalo svobodu a poskytovalo prostor jeho jedinečné kreativitě, průkopnickým malbám a experimentům, které by z něj, kdyby žil v současné době, udělaly velikána.

Ačkoli se sebepodceňováním označoval za „negramotného muže“, byl také nesmírně hrdý na svou metodologii, kterou vytvořil. Tento „univerzální génius“ a „renesanční muž“ zkrátka v mnoha ohledech předběhl svou dobu.

Leonardo da Vinci byl nejen geniální umělec, ale také osobnost s výrazným stylem a životním přístupem. Jeho odvaha být sám sebou a jeho nekonvenční životní styl ho učinily jedinečným a jeho dílo přesahuje hranice času.