„Popisovat něco takového! Jaká opovážlivost!“ rozčiluje se mnich Brendan v klášteře v irském Ardfertu, když si přečte jakýsi starý spis líčící podivuhodné země se třemi oblohami a dvěma rajskými řekami.

Nevěří, že něco takového může na Zemi existovat. Žádné boží zázraky, je to dílo ďáblovo! Mnich proto vhodí spis do ohně.

„Není přece možné, aby na někoho zářily sluneční paprsky, zatímco jiný bude žít ve tmě. Bůh nemůže být tak nespravedlivý,“ mumlá si Brendan (asi 484‒asi 577), zatímco tajemné dílo stravují plameny. Představenému kláštera se ale jeho čin nelíbí ani za mák.

„Vypluješ na moře a najdeš země, které spis líčí,“ potrestá muže, který byl ve svých 28 letech vysvěcen na kněze a později se sám stal zakladatelem mnoha klášterů a opatem. Brendanovi nezbude než poslechnout, sbalit se a vyrazit na dlouhou plavbu.

Se 12 (někde se dokonce uvádí se 17) dalšími irskými řeholníky si přichystají tradiční koženou rybářskou loď, zvanou currach. Její trup má dřevěnou kostru a je sešitý z kravských kůží, které změkčuje tuk.

Díky tomu dovnitř nepronikne ani kapka vody. Mniši spustí plavidlo na vodu. Jejich pouť popisuje text Navigatio Sancti Brendani Abbatis (Plavba svatého opata Brendana), který vzniká v 10. století, tedy asi 400 let po uskutečnění cesty.

Ostrov na hřbetě velryby

Píše se prý rok 545, když skupinka mnichů v bárce zamíří na západ. „Doplujeme do země svatých,“ povzbuzuje Brendan ostatní druhy, zatímco vlny nebezpečně narážejí do boku lodi. „Ostrov,“ zvolá náhle jeden z účastníků výpravy a krátce poté loď skutečně přirazí ke břehu.

Cestovatelé vystupují na souš. „Zapálíme oheň,“ rozhodnou se, že se zahřejí a připraví si něco k jídlu. Jenže když se jim konečně podaří, aby dřevo vzplálo, zažijí šok. „Potápíme se!“ křičí vyděšeně. Ostrov je vlastně velryba, která se právě probouzí. Horko na hřbetě jí není vůbec příjemné, a tak chce zamířit zpět do hlubších vod. Mniši jen tak tak stihnou naskákat zpátky do své lodi. Dále proplouvají kolem „ostrova kovářů“, který na ně chrlí cosi žhavého – zřejmě se stávají svědky sopečného výbuchu.

„Podívejte, skřítci černí jako uhlí,“ zírají jindy fascinovaně na lidi, kteří obývají zemi daleko na severu. Jde o Eskymáky, zachumlané do kožešin. Během pokračující plavby spatří na obzoru další div.

„Plovoucí sloup z křišťálu,“ vydechnou ohromeně. Nejspíš mají na mysli ledovec.

Tichý klášter

Na konci cesty narážejí na vytouženou zemi svatých. „Toto byl onen klášter, se svým vlastním světlem, jež v něm plálo. Čtyři svíce hořely před hlavním oltářem, tři u vedlejšího… A v chóru tam bylo čtrnáct sedadel naproti sobě, opatské sedadlo uprostřed mezi nimi, a když opat začal recitovat samotný verš, chór skromně odpovídal,“ vypráví Brendan svůj zážitek z objevené pevniny, kterou považuje za zemi zaslíbenou.

„Nikdo z nich (z chóru – pozn. red.) se neopovážil recitovat samotný verš vyjma samotného opata a nikdo nemluvil bez povolení…, dokud opat nepovolil, ale ani pak nemluvili slovy, ale znaky očí, rtů nebo rukou dávali najevo to, co chtěli říct.

“ Historka v sobě skrývá morální poučení, kterými je Plavba svatého opata Brendana doslova prošpikovaná. Svědčí o tom už samotný úvod o kacířském spisu… Vzniklo snad dílo v 10. století jako příručka pro utužení víry?

Ticho a tajemné znaky, které Brendana tak nadchnou, mají čtenáře příběhu pobídnout k tomu, aby se vždy chovali tiše, pokorně a zbožně… „Když všechno opustíš, prohloubíš svoji důvěru, jedině tak můžeš být sám s Bohem,“ promlouvá k Brendanovi jeho vnitřní hlas.

Žene ho touha najít zaslíbenou zemi. „Když propluji tmou, čeká mne světlo a ona země,“ doufá. Jakmile k ní dopluje, spatří všude hojnost plodů, zvěře, doslova ráj. Mniši, kteří se dorozumívají posunky, tvoří jeho součást…

Ostrovy se stěhují

Najednou se k Brendanovi přiblíží mladík. „Tady máš zemi, kterou jsi hledal. Musíš se ale vrátit zpátky domů, ke svým úkolům. Mnohé jsi poznal a jsi nyní vědoucí. Víš, co tě čeká, to je tvoje zaslíbená země,“ vysvětlí mu. Teď mořeplavec konečně pochopí. Jeho úkolem je vrátit se, modlit se k Bohu, pracovat a přivádět k víře ostatní i vyprávěním příběhů, které na moři zažil. Po sedmi letech se ocitá zpátky doma. Na konci svého života se stává opatem v klášteře Clonfert v irském Galway.

Kde ale leží jeho zaslíbená země? V mapách z předkolumbovské doby se ostrovy svatého Brendana, k nimž měl doplout, různě stěhují. Nabývají polohu od jihu Irska, přes Kanárské ostrovy, Faerské ostrovy, Azory či Madeiru.

Svědectví kamenných komor

„Jedu najít zaslíbenou zemi svatého Brendana,“ prohlašuje prý mořeplavec Kryštof Kolumbus (asi 1451‒1506) vpředvečer odplutí na výpravu, při níž objeví břehy Nového světa. Příběh svatého Brendana dobře zná.

Mohl svatý muž ale doplout do Ameriky téměř 1000 let před ním? Většina vědců považuje vyprávění o Brendanovi za smyšlenou legendu, jenže nic se nedá vyloučit. Pokud by to byla realita, místo přistání mohlo být Gungywamp v Connecticutu.

Zdejší archeologické naleziště obsahuje kamenné komory s vytesanými nápisy, které souvisejí se svatým Brendanem. Orientace těchto staveb, užívaných k náboženským účelům, také připomíná směřování irských kostelů.

Vchod na západ, okna na východ. Místní stavby ale nepřinášejí jednoznačný důkaz, že se irská výprava dostala až sem…

Vzpomínka na Krista

„Podívejte chíró,“ ukazuje jeden z archeologů při výzkumech v Gungywampu na symboly vyryté do kamene. Prastarý znak, kdy se dvě řecká písmena – Chí a Ró – napíšou přes sebe, odkazuje k Ježíši Kristu. Časově dokonale pasují na raně křesťanské irské tradice, protože tyto symboly opravdu Irové v období let 500–900 používají.

Mohla je tu zanechat právě Brendanova výprava. Háček ovšem vězí v tom, že se rytiny na kamenech nedají úplně spolehlivě datovat. Zarážející ale je, že tady chybějí stopy po písmu ogam, jenž mniši používali.

Jedná se o řady čárek, které se překládají do abecedy. Nacházejí se třeba v Buckhornském parku v americkém státě Kentucky. Některé nápisy připomínají starou keltštinu, jeden z nich se dá číst i jako „skupina lidí, cestujících z druhé strany“. Z jaké druhé strany? Snad přes moře? Badatelé bezradně krčí rameny. Není navíc jasné, jsou-li to skutečně irské ogamy, protože současně připomínají i algický jazyk, používaný severoamerickými indiány.

Přesvědčivé stopy o pobytu Irů v 6. století na severu Ameriky proto stále chybí. Jestli se jednou objeví, budou se však muset přepsat učebnice dějepisu a záhadný mnich Brendan se z legendy stane větším objevitelem než Kryštof Kolumbus.