Postava v rozervaných šatech, navlečená do silných punčoch i v parném létě a s pytlem přehozeným přes rameno vstoupí do domu ptáčníka ve městě. Ačkoli vypadá jako vandrák, tady je vítaným hostem.
Majitele domu neodradí, ani když vytáhne z kapes ruce rozežrané do krve od mravenčí kyseliny.
Končetinami s masem opadaným skoro až na kost pak hrábne do pytle, který shodila z ramenou, a na stůl opatrně sype své křehké zboží. „Letos máme opravdu velké,“ pochválí se brabenář a ptáčník si pozorně prohlíží nabízené sušeně mravenčí kukly.
Nakonec pro své ptačí miláčky skoupí úplně všechny. Chce přece, aby mu roztomile trylkovali, a proto jim musí dát výživnou potravu.
Stačí jenom shrábnout kukly
Brabenář zná lesy v okolí jako své boty a mraveniště, která v nich jsou, by našel i poslepu. S sebou si nosí síto, jímž prosívá horní vrstvu mraveniště. Právě tam jsou ukryté kukly, aby k nim mohlo sluníčko.
Pod sítko položí šátek, na který vypadávají rozzlobení mravenci a vajíčka. Cípy šátku sváže, aby mravenci nemohli ven, a do jeho rohů pokládá chrastí. Mravenci potom odnášejí vajíčka do bezpečí a udělají práci za něj. Pak už je hadrem jenom smete a po odstranění roští shrábne kukly na sušení.
Upalovali i jepice
Za den se dá nasbírat až pět kilogramů zboží a obchodníci s krmením pro ptáky za ně dobře platí. Brabenáři si vydělají víc než zedníci:
„Jeho jemná kořist je v některých létech tak značná, že obchodníci z Vídně platí 200 guldenů (stejnou sumu dostal za rok 1825 jako svůj plat správce planetária pozdějšího pruského krále Viléma I.),“ píše autor knihy Německá říše a německé Rakousko z roku 1892. S každým jarem se brabenáři objevují i na českých vesnicích a někteří z nich chodí pod hradem Zvíkov i na jepice. „Na vltavském břehu zapalovali ohně a jepice se spálenými křídly shrabovali do nůše,“ píše etnograf Miroslav Janotka (1927– 1990).
