Kdo umí ve starém Egyptě věštit nebo prorokovat, má vyhráno. Nemá nouzi o prestiž, bohatství, ani o úctu. Proroci vynášejí svá vidění přímo před králem a mohou s ním jednat jako se sebou rovným. Takovou výsadou se nemůže pochlubit takřka nikdo.

„Bude moje dítě zdravé?“ ptá se těhotná žena a snaží se prodrat strkanicí lidí co nejblíže k posvátnému průvodu. Toužebně hledí na přikrytou sochu boha na zlatých nosítkách. Náhle se silueta nakloní směrem k ženě.

„Ano!“ vykřikne nastávající matka radostně a začne se divoce klanět v děkovných modlitbách. Věří, že socha boha, ve které podle starých Egypťanů sídlí božská energie či duše, takzvané ba, jí právě odpověděla pomocí věštby na její palčivou otázku. Stejně jako to za odpoledne udělá ještě mnohokrát pro spoustu přihlížejících.

Kdy bude pokladna plná?

Věštění hraje ve starověkém Egyptě nepostradatelnou roli v běžném životě i státních záležitostech. Král jako nejvyšší prostředník mezi pozemskými a božskými věcmi se bez porady s bohy neodváží k žádnému důležitému kroku.

Věštba bohů mu poodhalí, které válečné tažení má radši vzdát nebo kdy dorazí do státní kasy větší obnos peněz. Bohové se vlastně stávají spoluvládci i vrchními věštci. Věštby Egypt varují a také podpírají králův nárok na trůn.

Jsou kněží podvodníci?

V ulicích je rušno. Desítky lidí hypnotizují sochu na nosítkách pohledem. Je možné, že kněží, kteří na ramenou drží bárku s podobiznou boha, mohou věštbu ovlivnit? Tato teorie je časem v podstatě vyloučená.

Nejenže sami v moc boha bezmezně věří, jsou také přesvědčeni, že bůh vede jejich kroky procesím. Pochybovači si myslí, že kněží používali jakési mechanizmy, které hýbou s kultovní sochou a pomáhají jí kupříkladu kývnout.

Žádné takové loutky ovšem nikdy nebyly nalezeny. Egypťané vkládají do soch svých bohů obrovské naděje. Otázky jim mohou klást všichni bez rozdílu věku, pohlaví či společenského postavení. Dotazování má pouze jedinou podmínku – odpověď musí být buď ano, nebo ne.

Nepřekonatelný Amon

Kdo je ten zahalený bůh? Od dob Nové říše, tedy mezi lety 1530 a 1070 před Kristem, se nejčastěji jedná o Amona, jednoho z nejvyšších božstev a takzvaného krále bohů. Egypťané jej považují dokonce za otce samotného panovníka.

Tento neviditelný a těžko pojmenovatelný bůh souvisí podle Egypťanů s neuchopitelností větru.

Stvořil svět myšlenkou

Je zobrazován se svými královskými atributy v podobě muže s mohutnou korunou na hlavě, někdy dokonce i se ztopořeným pohlavním údem. Vždyť je i bohem plodnosti.

Stojí nad všemi a nad vším a právě díky tomu ho můžou, jako jednoho z mála nejvyšších bohů, naplno uctívat i prostí lidé. „Stvořil svět silou svých myšlenek a řeči,“ předávají si Egypťané vyprávění o Amonovi po generace.

A kdo jiný by mohl lépe vyslovit budoucnost, než státní bůh a všemocný stvořitel Amon?

Rendez-vous s králem

Na Amona se obracejí králové, vysoce postavení úředníci i chudí lidé – zkrátka všichni Egypťané. Způsob věštby se ale mění v závislosti na příležitostech, kdy a kde je možné se do Amonovy blízkosti dostat.

Lépe řečeno je to jeho socha, kdo pronáší věštbu a určuje osud. Pro nás jen obyčejná skulptura, pro Egypťany plnohodnotná a skutečná podoba boha.

K božskému zobrazení, které je uchováno ve svatyni v chrámu, se obyčejně může přiblížit jen panovník a nejvyšší kněží. A král je také jediný, kdo při vynesení věštby setrvává v božské přítomnosti o samotě.

„Je to vůle boží,“ zdůrazňují pak panovníci a ospravedlňují tak nejen své politické kroky, ale i to, že na trůně vůbec sedí!

Když je věštba vyslovena

Král Tuthmose III. (1481–1425 př. n. l.) hrdě sleduje na stěnách thébského chrámu nápis o své vyvolené vládě, který nechává vytesat.

„Amon mě určil za budoucího panovníka,“ vzpomíná na věštbu, kdy kněží nosili Amonův obraz na svých ramenou a obcházeli síň. „Srdce boha si nevšímalo těch, kteří konali rituály, ale vyhledal Mé Veličenstvo na každém místě. Zastavil u mě. A tím učinil věštbu,“ popisuje Tuthmose, jak si jej Amon vybral.

Cesta do tajemné země Punt

Podle jeho víry si trůn zaslouží už jen za to, že mu jako Amonův chráněnec přináší denně obětiny a staví pro něj chrámy i kaple. O Amonovo věštění má zájem také předchozí královna Hatšepsut (asi 1508–1458 př. n. l.).

Na základě Amonova doporučení uspořádá výpravu do záhadné země Punt zřejmě v oblasti východní Afriky, odkud Egypťané dovážejí kadidlo a parfémy.

Malbami výpravy pak královna nechává vyzdobit zádušní chrám Dér el-Bahrí na památku úspěšné věštby.

Právo v božských rukou

„Je to on, kdo ukradl tuto rohož? Jsou jeho slova lež?“ slýchává Amonova socha často. Musí totiž zasahovat i do právních otázek, nacházet viníky zločinů a cesty k urovnávání sporů.

Tazatelé kladou před sochu Amona takzvaná ostraka, tedy hliněné střepy se svými dotazy a možnými odpověďmi. Ke které se bůh přiblíží, ta je správná. Socha boha ale musí být vynesená z chrámu, jinak by nikdo svou otázku ani nemohl položit.

Alexandr božským synem

Chrámy slouží jen zasvěceným, to platí i pro nejslavnější Amonovy svatostánky v oblasti Vasetu – chrámy v Karnaku a Luxoru. Amon, coby státní bůh, má však své chrámy po celém Egyptě. Takzvaný Ammónion v oáze Síwa slouží později jako proslulá věštírna.

Právě zde je slavný vojevůdce Alexandr Veliký (356–323 př. n. l.) prohlášen za Amonova syna a egyptského krále.

Proroci: královští přátelé

Amon není jediným, kdo je schopný předpovědět budoucnost. Egypt se pyšní i řadou proroků ze světa lidí. Jsou považováni za velmi moudré a vážené osobnosti, které dokonce mohou mluvit s panovníkem na rovinu! „Je 110 let starý a denně sní 500 bochníků chleba…

Umí připojit zpět uříznutou hlavu. Dokáže přimět lva, aby jej následoval,“ vypráví vůbec první doklad proroctví starého Egypta v povídce o kouzelníkovi Džedim z období kolem roku 2168 před naším letopočtem.

Džedi je rádcem krále, důležitým prorokem a uznávaným mágem. Také je ale mužem silných morálních zásad.

Dalším proslulým prorokem je mudrc a kněz Nefertej, který díky svým schopnostem nevídaně zbohatne a vyslouží si od krále oslovení „můj příteli“.

Z Egypta až do Řecka

Egyptské věštby prosakují postupem času i do antického světa. Egypt ztrácí svou moc a s Alexandrem Velikým padá do rukou Ptolemaiovců.

Egyptský kult sice ještě po nějakou dobu existuje vedle antického, ale středomořské zvyky a náboženství, které si z toho egyptského vypůjčí řadu bohů i rituálů, ho postupně nadobro vytlačují.

Přesto nadále přežívá, když se z egyptské Esety stává řecko-římská Isis nebo když se věštby z egyptských chrámů přesouvají do chrámu boha Apollóna v řeckých Delfách.