Čeští králové žijí a vládnou ve středu Evropy, ovšem jejich jazyková výbava neodpovídá vždy tomu, co bychom dnes považovali za „české“. Mnozí panovníci používají latinu, němčinu či francouzštinu, a češtinu buď nikdy nenaučí, nebo ji ovládnou až po letech.

Když se podíváme na prameny, jazykové dovednosti českých králů vyprávějí o mocenských vazbách, vzdělání a o tom, jak jazyk někdy nebyl předpokladem jejich legitimity.

Císař Karel IV. (1316-1378) sice vyrůstá v zahraničí a učí se latinsky či francouzsky, ale po návratu do Čech se učí češtinu a aktivně ji používá, podporuje překlady a snaží se o zlepšení jejího kulturní postavení.

Po bitvě u Moháče a smrti českého krále Ludvíka Jagellonského ovšem na český trůn usedá od roku 1526 dynastie Habsburků a s ní přichází jazyková změna.

Tito panovníci mluví převážně německy a latinsky, některé evropské jazyky, např. francouzsky či italsky, se stávají součástí jejich vzdělání, ale čeština není jejich přirozeným jazykem.

Mnozí Habsburkové česky trochu rozumějí nebo používají formální fráze ale v běžném styku mluvit neumí. To se týká třeba Ferdinanda I., Maxmiliána II.

Kosmopolita císař Rudolf II.

Typickým příkladem je Rudolf II. (1552-1612), který je korunován českým králem roku 1575 a jako císař sídlí v Praze.

Narodil se v habsburské tradici s vyspělou polyglotií, mluví německy, španělsky, latinsky, francouzsky i italsky, a jeho čeština je spíše omezená dovednost než mateřský jazyk.

I když existují zmínky, že se uchyluje k českým slovům při styku s českými stavy, není historicky doloženo, že by ovládal češtinu plynně jako základní komunikační jazyk. Jeho éra v Praze je spíše kosmopolitní než jazykově jednotná.

Další Habsburkové v 17.–18. století jako Matyáš, Ferdinand II. A III., Lepolod I. úplně přejímají jazyky říše, tedy latinu a němčinu a čeština ustupuje nadlouho do pozadí.

Konečně někdo, kdo naši řeč bere vážně

Nejlépe česky ze všech Habsburků umí zřejmě František Josef I. Češtinu se totiž učí z politických důvodů, dokáže v ní vést jednoduché rozhovory, číst úřední texty a pronášet krátké projevy.

Nikdy samozřejmě nemluví plynně jako rodilý mluvčí, ale na rozdíl od svých předchůdců jazyk celkem aktivně používá a respektuje jeho význam. V habsburském rodu jde o výjimečný posun, čeština se poprvé stává jazykem, který císař skutečně bere vážně.