Dějiny jej překřtí na „krvavého psa“. A není divu. Alois Brunner (1912–?) nenávidí Židy do morku kostí a za to, že jich osobně desítky tisíc pošle na smrt, je do konce života hrdý.
Dokonce i Adolf Eichmann (1906–1962), který dal holocaustu zrůdnou myšlenku i krutou tvář, jej považuje za jednoho z nejlepších spolupracovníků.
Brunner je vyučeným prodavačem, ale prodávat ho nebaví, touží zabíjet své už od dětství největší nepřátele – Židy.
Už jako devatenáctiletý mladíček vstoupí do NSDAP. Zaměstnancem Eichmanna v Ústředně pro židovské vystěhovalectví se stane po anšlusu Rakouska, v roce 1939 už úřadu šéfuje a v roce 1942 hlásí, že po chodnících Vídně již nechodí žádný Žid, všichni odjeli transporty vstříc skoro jisté smrti.
„Buďte rádi, že jsem vyčistil krásnou Vídeň od Židů,“ řekne o desítky let později rakouskému listu.
Bez oka a prstů, ale živ
Osvědčený postup zopakuje v úřadech v Berlíně, Soluni, Paříži a Seredi. Po skončení války dostane strach. Vidina provazu ho straší ve snech. Má ale na koho se obrátit, známosti má mezi poslanci, někdejšími generály a dalšími vlivnými lidmi.
Na falešný pas mu pomohou uprchnou do Sýrie. Obávaný Mosad (zpravodajská služba Izraele) jej sice vypátrá, ale dokáže mu jen poslat trhaviny v dopise. Připraví ho postupně o levé oko a čtyři prsty, ale žádná z nich jej neohrozí na životě.
Německo, Francie, Polsko, Rakousko, ČR a Řecko formálně dodnes požadují jeho vydání… I když samozřejmě už jen formálně. Prakticky jistě není naživu. Ve Francii je v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Nikdy ho nikdo nedopadne, i když novináři si ho najít dokážou.
Nic bych neměnil
Odměny vypsané na jeho hlavu mu nebrání poskytovat rozhovory a hýřit na všechny strany podobnými výroky jako ten, který pronesl v roce 1985 pro časopis Bunte. Vešel do dějin: „Izrael mě nikdy nedostane. Židé si zasluhovali zemřít, byl to odpad.
Jsem se svým životem spokojen, kdybych mohl, udělal bych to znovu. Jediné, co mě pobuřuje, je, že v Evropě ještě žijí Židé.“ Lidská bestie umírá ve vysokém věku pravděpodobně v roce 2009 nebo 2010 v Damašku, přesné datum smrti však není známo.
