Většina stopařů ví, že přisednout si do auta k neznámému řidiči může být nebezpečné. Ale když vám nabídne svezení příjemná mladá dáma? Co by se vám mohlo stát? Odpověď ovšem zní: Cokoli.

Malý Ian ze skotského Glasgow žije od svých čtyř měsíců v pěstounské péči. Otec zemřel ještě před jeho narozením, matka ho sice nějaký čas chodívala do nové rodiny navštěvovat, když se vydávala za tetu ze sousedství, ale nakonec ji omrzelo i to.

Není tak u toho, když z Iana vyrůstá nadaný student, ani u toho, když se chlapec stejným tempem mění v nezvladatelného rváče, v postrach širokého okolí.

V šestnácti už má za sebou pár konfliktů se zákonem, a když už stojí potřetí před soudcem, ten ho prostě pošle zpátky k matce. Ta si snad s klukem poradí.

Zločinec s novým jménem

Spolu se staronovým domovem získává Ian i nové příjmení. Jeho matka se totiž mezitím provdala za muže jménem Patrick Brady.

Odstěhovala se s ním do 350 kilometrů vzdáleného Manchesteru a nejspíš není zrovna dvakrát nadšená ze synova nuceného návratu. Ani Ian – nyní už Ian Brady – nemá žádnou zvláštní radost.

V tu dobu ještě nikdo netuší, že jméno Ian Brady se ve spojení s Manchesterem smutně zapíše do dějin zločinu.

Koníčkem se stává násilí

Mladík se v novém působišti musí nějak živit, a tak volí obyčejnou a nudnou práci poslíčka. Jeho koníčky jsou ovšem zcela odlišné.

Zhlédne se v násilí, hltá knihy se sadistickými náměty, nadšeně poslouchá staré nahrávky nacistických projevů, listuje si Hitlerovým spisem Mein Kampf.

Ostatně když dětství s kamarády provozoval hry na válku, na rozdíl od všech ostatních vždycky chtěl být Němcem. A vedle toho ani v Manchesteru neseká dobrotu, a tak si zakrátko odsedí dva roky za krádeže.

Nekonečná rozkoš ze zabíjení

Po propuštění si Ian nachází nové zaměstnání jako skladník, ale hlavně do jeho života vstupuje něco zcela nového – láska. Sedmnáctiletá sekretářka Myra Hidleyová vůbec není zděšena jeho zálibami, naopak. Sama je velice dobře chápe.

Poprvé spolu vyrážejí do kina ne na romantický film, ale na dokument o procesu s nacistickými generály. A když Myra poprvé svolí, že Iana navštíví, nepouští jí mladík taneční muziku, ale nacistické pochody.

Dívka se zachvěje blahem, když jí pak Brady pošeptá své životní krédo: Člověk má právo užívat si nekonečné rozkoše ze zabíjení. Zanedlouho si oba vyzkoušejí, jaké to je proměnit sny ve skutečnost.

Hledání bezbranné kořisti

Je rok 1963 a Myra s Ianem už spolu žijí v malém domku na okraji Manchesteru a dlouho se odhodlávají k činu. Oba společně touží někoho unést a zabít. Večer 12. července už nedokážou déle čekat. Vyrážejí do města s pečlivě připravenou taktikou.

Myra jede v autě, Ian ji zpovzdálí následuje na motocyklu. Prohledávají město a pátrají po vhodné oběti. Musí být sama a bezbranná. A přesně taková je šestnáctiletá Pauline Readová.

Je pátek, a tak si navlékla slušivé růžové šaty a vydala se na tancovačku do místního klubu Railway Worker´s.

Hledání neexistující rukavičky

Plán obou milovníků násilí je docela jednoduchý. Myra zastavuje vedle Pauline a prosí ji o pomoc. Smutně líčí, jak při procházce za městem ztratila oblíbenou rukavičku a právě se tam vrací ji hledat.

Obě dívky se znají od vidění a Pauline je známý dobrák, takže se sama nabídne, že své známé s hledáním pomůže. Bezelstně nasedá do auta, které nikým nepovšimnuto míří za město, na místo, kterému se říká saddleworthské vřesoviště.

Pauline zatím ještě nedochází, že to není zrovna nejdokonalejší místo k procházkám. Nadšeně vystupuje a hned se pouští do hledání rukavičky.

První hrob na vřesovišti

Vedle auta teď zastavuje Ianova motorka a Paulinin osud náhle nabere jiný, děsivý směr.

Není zcela jasné, jak další minuty probíhaly, protože mnohem později, až když Ian s Myrou padnou do rukou policie, bude každý z nich události onoho večera líčit zcela jinak. Myra bude tvrdit, že zůstala v autě.

Brady si naopak bude jist, že právě ona držela nešťastné Pauline ruce, když ji znásilňoval. Je to ale Ian, kdo nešťastné dívce podřízne hrdlo. Když milenci společně odjíždějí, leží už tělo jejich oběti bezpečně ukryté pod vrstvou hlíny.

Tkanička místo nože stačí

Jestliže Ian a Myra snili o vraždě, skutečnost jejich představy mnohonásobně překonala. Pocit absolutní moci a nadvlády nad obětí si dokonale užili, a tak je jen otázkou času, kdy si vytipují další kořist.

Najdou ji 23. listopadu před biografem, odkud právě vychází dvanáctiletý John Killbride. Nabídku na svezení od krásné dívky za volantem příjemně vytopeného vozu neodmítne a nelekne se ani Iana, který už sedí na místě spolujezdce.

Únos pak probíhá podle osvědčeného receptu. Ani Patrick nic nenamítá proti hledání ztracené rukavičky. Stejné je i sexuální násilí, kterého se na oběti Ian Brady dopustí. Jen způsob smrti se mění. Místo nože postačí tkanička narychlo vytažená z boty.

Další beránek na porážku

Saddleworthské vřesoviště se pozvolna mění v ještě děsivější místo, než jakým bylo předtím, ale to právě Ianovi s Myrou vyhovuje.

Podnikají tu svá romantická dostaveníčka, pořizují si fotoaparát a pózují před objektivem v místech, kde vyhasly životy jejich obětí. Těch míst totiž brzy začnou mít na výběr víc.

V polovině června 1964 unesou dalšího dvanáctiletého chlapce jménem Keith Bennett, kterého matka vypraví na noc k babičce, a ještě ho z opatrnosti převede přes frekventovanou ulici.

Sotva se ale otočí, už se objeví Myra a naivního Keitha poprosí o pomoc s nakládáním nákupu. Za odměnu ho pak prý sveze, což je pro dvanáctiletého fanouška aut těžké odmítnout. „Bylo to jako vést beránka na porážku,“ prohlásí později Hindleyová.

Děsivá magnetofonová nahrávka

Osvědčený postup s cestou na vřesoviště vražedný pár přece jen poruší. Když se jim totiž podaří z pouti v manchesterské ulici Hulme Hall Lane unést desetiletou Lesley Ann Downeyovou, neodvezou ji za město, ale přímo k sobě domů.

A mění i způsob, jak si na poslední chvilky své oběti uchovat ty krásné vzpomínky. Dnes zatím zůstává fotoaparát nevyužitý a ke slovu přichází magnetofon.

Výsledkem je sedmnáctiminutová nahrávka, na které jsou jasně slyšet zoufalé výkřiky unesené holčičky a její prosby o slitování. Také tentokrát Ian oběť znásilní a Myra pak vlastnoručně její trápení ukončí. Nakonec se ale vše vrátí ke staré rutině.

Pár pořídí pár snímků, a nakonec se oba vydají na vřesoviště, aby nebohou Lesley pohřbili nedaleko jejích předchůdců.

Důkaz zabalený v dece

Řádění milenců z vřesoviště by nejspíš pokračovalo dál, kdyby byli dostatečně opatrní.

Jenže v době, kdy doma právě zabíjejí sekerou osmnáctiletého uneseného Edwarda Evanse, zapomenou zamknout dveře a dovnitř vstoupí manžel Myřiny sestry David Smith.

Samozřejmě je v šoku z toho, čeho je svědkem, a navíc dostává šílený strach. Co má udělat, aby neskončil stejně jako ten nešťastník před jeho očima? A tak se poslušně zapojí do úklidu místa činu. Myru s Ianem ani nenapadne, že by snad měl dost odvahy je udat.

Davidu Smithovi se to ovšem rozleží v hlavě, na policii se vzápětí vypraví a 7. října 1965 vtrhnou muži zákona do domu. Právě včas. Mrtvola Edwarda Evanse, zabalená v nenápadné šedivé dece, je teprve připravena k transportu na vřesoviště.

Bible skrývá velké tajemství

Neopatrnost, s jakou Ian s Myrou vraždili, se jim nyní nevyplácí. Vyšetřovatelé mají k dispozici dostatek důkazů. Pravda, většinu z nich milenci neschovávají doma, ale v kufru v nádražní úschovně, ale na to policisté rychle přijdou.

Lístek do úschovny je vložen v Myřině Bibli. Kufr obsahuje nejen onu příšernou nahrávku posledních chvilek Lesley Ann Downeyové, ale třeba i její fotografii, na níž leží na břiše s krkem omotaným pruhovanou šálou, a další a další snímky z vřesoviště.

Podle nich se obtížně, ale přece jen dají identifikovat některá místa, kde jsou v mělkých hrobech pohřbeny oběti.

Slavnější než Jack Rozparovač

Nakonec se Myře Hindleyové a Ianu Bradymu podaří prokázat tři vraždy, což by mělo automaticky vést k udělení trestu smrti.

Právě ve stejnou dobu ale britský parlament nejvyšší trest ruší, takže oba vrazi, přestože jsou formálně k popravě odsouzeni, se stávají historicky prvními britskými sériovými vrahy, kteří popraveni nebudou.

Oba končí ve věznici v Durhamu na severu Anglie, ovšem bez možnosti vzájemného kontaktu. „Jsem slavnější než Jack Rozparovač,“ prohlašuje o sobě Ian Brady. Se svou slávou se ale nemá s nikým podělit.

Následujících devatenáct let stráví na samotce, protože se svou násilnickou povahou je nebezpečný i otrlým spoluvězňům.

Vřesoviště už nikdy nepromluví

Ještě nějaký čas věnují kriminalisté pokusům spolehlivě dokázat další zločiny vraždících milenců. Pročesávají vřesoviště, ale nemají úspěch.

Dokonce ani když téměř o dvacet let později na místo přivedou Myru, ani ona sama už si ale nedokáže vybavit, kam s Ianem své další oběti pohřbili. Dnes už by se ostatky unesených a zavražděných mohly objevit jen náhodou.

Myra Hindleyová zemřela v roce 2002 ve věku 60 let na plicní infekci, Ian Brady ji na onen svět následoval v květnu 2017.

Věděli jste, že…

Když šel David Smith do budky telefonovat na policii, aby oba vrahy udal, vzal si s sebou pro jistotu nůž a šroubovák, protože měl strach, že ho Ian Brady najde.

Věděli jste, že…

Ian Brady byl ve vězení prohlášen za duševně nemocného, nepřál si být propuštěn a opakovaně žádal, aby mu bylo umožněno spáchat sebevraždu.

Deset obětí šílených manželů

Sacramento v Kalifornii je na sklonku 70. let minulého století v šoku. Oblast terorizují neznámí sérioví vrazi, kteří unášejí své oběti. Jen nikoho nenapadne, že by to mohli být napohled sympatičtí a šťastní manželé.

Gerald Gallego (1946-2002) má ke zločinu blízko odmalička. Jeho otec se totiž v roce 1955 stal prvním mužem, popraveným v plynové komoře. A syn svou kriminální kariéru začíná už ve třinácti letech, když zneužije šestiletou dívku.

Má na svém kontě 23 zatčení za loupeže a také šest manželství, než pozná Charlene Williamsovou (*1956). Společně vytvoří nebezpečný pár, který postupně připraví o svobodu a život deset nešťastných obětí.

Oběť pohřbená zaživa

Po dvou měsících plánování manželé Gallegovi unášejí své první oběti. Dvě dospívající dívky sexuálně zneužijí, brutálně zbijí a poté zastřelí.

Další dvě unesené dívky se stávají předmětem sporu, protože Charlene se nelíbí, když je Gerald začne znásilňovat bez ní, a neváhá proto na něj začít i střílet. Přesto pokračují ve společném unášení obětí, jednu z nich dokonce pohřbí zaživa.

Vražedkyně, která je sama obětí

Dopadeni jsou ve chvíli, kdy si při posledním únosu svědkové poznamenají poznávací značku jejich auta. Zatímco Charlene s vyšetřovateli spolupracuje a vyvázne s trestem 16 let a osm měsíců vězení, Geralda čekají dva rozsudky smrti.

Popravy se nedočká, zemře na rakovinu v nevadském vězení v roce 2002. Charlene Gallegová je propuštěna v roce 1997. Ve vězení studovala, kála se a snažila se vinu svalit výhradně na svého muže:

„Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, že byly oběti, které zemřely, a oběti, které přežily. Já patřím k těm druhým,“ prohlašuje.