Uprostřed ztemnělých prostor stojí velký kámen tvořící oltář. Bohatého velmože na onen svět následuje také asi 40 dalších lidí. Většinou jde o dívky nebo ženy, které zdobí jen jejich šperky. Obětím na plochém kameni sekají ruce a stínají hlavy. Všude kolem dokola stříká krev.

Stává se pravidlem, že zemřelého náčelníka následují do říše mrtvých i všechny jeho ženy a také čeleď i koně. Teprve pak se může vydat do podsvětí. Jeskyně Býčí skála v Moravském krasu se stává dějištěm významného pohřbu.

Dívky a ženy, velmožovy souložnice, se připravují na poslední cestu. Smířily se s osudem. Život po boku významného muže nepřináší jen samé výhody, je nutné i něco obětovat. Třeba život.

Ověsí se bronzovými a zlatými šperky, jantarem a skleněnými perlami. Jedna za druhou potom přicházejí k oltáři.

Seknutím meče postupně za krutých bolestí přicházejí o obě ruce, aby nakonec na kámen položily i svoji hlavu, kterou kněz, vykonávající oběti, čistě oddělí od těla.

Balvany ukryjí pohřebiště

Mrtvý náčelník dostává s sebou na cestu i obětní nádoby, zásoby obilí, ale také zvířata. Tělo společně s jeho nákladným zdobeným vozem uloží na hranici a zapálí. Nechybí soška býčka vysokého 11,3 centimetru a na délku měřícího 10,1 centimetru.

Otvorem v jeho hlavě prostrčí skleněnou tyčinku. Díky ní oční otvory působí, jako by se býk skutečně rozhlížel po jeskyni.

Sotva plameny zhasnou, na pohřebiště plné ostatků pak pozůstalí navalí vápencové balvany a zasypou je pískem a štěrkem. Oheň pak vše v nejspodnější části promění v pálené vápno. Nikdo tak nemůže zneuctít lidské ostatky. Uplyne mnoho staletí.

Jsou krvavé rituály dílem Bójů? 

Když roku 1871 vnikne do jeskyně moravský archeolog Jindřich Wankel (1821‒1897), překvapeně zírá na spoustu rozházených lidských ostatků. Válí se tu kostry bez hlavy a rukou. Z hlíny vyhrabe i spoustu dalších předmětů.

Najde bronzovou násadu na hůl, připomínající žezlo, přilbu, bederní závěs, bronzové nádoby a pozůstatky vozu. Náramky, většinou vyrobené také z bronzu, spony a jehlice, zlaté ozdoby, ale i skleněné perly odkazují na ženy.

Zaujme ho i zvláštní velký kámen připomínající stůl a zbytky zdobného vozu.  „Zřejmě se tu odehrávaly nějaké obřady s lidskými oběťmi,“ honí se mu hlavou. Myslí si, že obětiště má na svědomí kmen Bójů.

V jednom z článků, které o svém objevu zveřejní, říká, že „nebožtíci druhdy v Býčí skále pohřbeni, nebyli ani Keltové, ani Germáni, nýbrž pravdojatně Slované.

Co se doby týče, pochází číše z lidské lebky v Býčí skále z časů mezi VII. a V. stoletím před Kristem“.

Nálezy nedávají správný obraz

Pověst o Býčí skále sepíše Wankelova dcera Karla Absolonová-Bufková (1855–1941), která jako velmože či náčelníka kmene označí Skyta (Skytové – kočovníci původem z Íránu, dostanou se i do východní Evropy – pozn. red.).

Tajuplný rituální pohřeb halštatského velmože ale provokuje spoustou otázek. Jaké vlastně byly dobové pohřební zvyklosti? Halštatská kultura sice pohřby na voze zná, jenže jde obvykle o ukládání nespáleného těla.

Předsíň Býčí skály navíc neskrývá celý vůz, ale části z několika vozů. Pohřební postup si žádá i další nezbytnosti patřící do hrobové výbavy: od nožů přes kosti zvířat až po amfory.

Ačkoli v jeskyni se takových nálezů nachází hodně, dohromady nedávají ten správný obrázek uspořádání hrobu s vozem. V Evropě se jich našla více než stovka, a tak archeologové mají s čím porovnávat.

Mohlo jít ve skutečnosti o ženu?

K vozovým pohřbům nikdy nedocházelo v jeskyních, vždycky v komorových hrobkách, nad kterými pozůstalí vztyčili mohylu. Pod tíhou takových důkazů se tedy zdá, že se teorie o velmožském pohřbu rozpadá jako domeček z karet.

Nabourá ji i archeolog Jindra Nekvasil (1926‒2009). Přitom je to ale zároveň on, kdo jako první vysloví myšlenku, zda domnělý velmož není ve skutečnosti ženou, a to vysoce postavenou.

Napovídá tomu velké množství zohavených ženských ostatků, obětinami mohly být kněžky z její družiny. Vysvětlit se dá i neexistence dřevěné pohřební komory, ta mohla shořet při požáru.

Falšoval objevitel fakta?

Objevitel jeskyně Wankel to ale nemá se svými názory jednoduché už ve své době. „Sám H. Wankel byl průběžně po svém životním objevu kriticky posuzován pro metody své práce, nebo dokonce z hlediska možného falšování některých faktů.

V řadě případů bylo poukazováno na jeho na nedostatečné popsání nálezové okolnosti v Předsíni (jeskyně Býčí skála – pozn. red.) v roce 1872. Byla také hodnocena otázka jeho osobní nepřítomnosti při výzkumu,“ uvádí historik Martin Golec.

Spoustě lidí se Wankel nezavděčí. Odborníci mu vyčítají, že svůj nález pořádně nepopsal a přizpůsobil ho své teorii. Vlastně tím téměř padělal skutečnost. Navíc při výzkumech nejednou chyběl.

Přiznávají mu alespoň, že „zcela správně zařadil nálezy z Býčí skály do starší doby železné (halštatské)“, jak píše archeolog Antonín Přichystal.

Krutosti Slovanů nevěří

O výkladu nálezu jako krvavého pohřbu ale pochybují už Wankelovi současníci. Podivný rituál produkující zlou energii v jeskyni a spousty mrtvol jako dílo Slovanů – to je pro ně naprosto nepřijatelné. Protestuje dokonce sám jeho zeť J. Havelka.

„Hromadné obětování lidských obětí za klidné, chladné mysli a za příležitosti náboženských obřadů je u pohanských předků našich nesnadno předpokládati. Konání toho druhu s jemným jinak citem slovanským těžko uvésti v soulad,“ tvrdí v roce 1886.

Zaslepen slavjanofilstvím, nevěří, že mírumilovní Slované by dokázali spáchat něco tak ohavného a krvavým způsobem obětovat lidi. Navíc mladé dívky starému náčelníkovi. Taková ukrutnost!

Předpokládá proto, že tu proběhla jakási krvavá rodová pomsta nebo snad válka mezi dvěma znepřátelenými rody.

Proč nesebrali majetek?

Skupina uprchlíků odkudsi z jihu, snad ze zemí ležících jižně od Alp, hledá útočiště. „Podívejte, tamhle je vchod do jeskyně,“ všimnou si a vzápětí už se hrnou dovnitř. Ukryjí se tu i se ženami, dětmi a zásobami.

Jeskyně jim ale moc dlouho útočiště neposkytuje. Stávají se trnem v oku místních, kteří je přepadnou a pobijí.

Takovou představu krvavých událostí přináší v roce 1892 badatel Martin Kříž. Další odborníci ale s takovým vysvětlením tajemství jeskyně nesouhlasí.

„Pokud by čtyřicet lidí z Předsíně zahynulo v důsledku přepadení a boje, nález by vypadal jinak,“ tvrdí Přichystal. A klade ještě další zásadní otázku:

„Proč vlastně tato skupina byla přepadena a pobita, když celé obrovské bohatství vítězové v jeskyni ponechali?“ To zní skutečně logicky. Proč by jim po masakru nesebrali majetek?

Vybouchl snad strop?

Souhlas nesklízí ani názor, že kostry a všechny předměty zničil jakýsi výbuch. Někdy v 5. století př. n. l. možná z Karpatské kotliny pronikají až na Moravu Skytové. Před nimi se do Býčí skály ukryjí lidé.

Zahynou poté, co se v jeskyni po jakémsi výbuchu zřítí strop. Chybí ovšem vysvětlení, co, proč a jak by mohlo vybouchnout.

Snad směs nějakého hořlavého plynu smíseného se vzduchem, podle fyzika Zdeňka Webra to může být metan, důlní plyn, oxid uhelnatý, nebo dokonce vzduch s jemně rozptýleným prachem.

Podobné rozluštění záhady ale pokulhává za realitou. Třeba tím, že v Býčí skále moderní vlhkoměry hlásí vlhkost vzduchu 90–100 procent, při které je například ze směsi prachu se vzduchem nemožné vytvořit výbušnou směs.

Nelze také vysvětlit, jak by se v prostorách jeskyně, kde dochází k proudění vzduchu, mohla vytvořit příliš velká koncentrace plynů.

Oltář z kamenů

Kdo a co tedy v jeskyni před 2500 lety prováděl? Podle názoru současných archeologů se pachateli stali zřejmě Keltové nebo jejich předchůdci. Přichystal nabízí alternativu, že jde o obětiště.

Přirovnává Býčí skálu ke keltské svatyni v Libenicích u Kolína, která pochází z období 4. až 3. století. „Zahloubená okrouhlá prostora obsahovala vyvýšené dláždění z kamenů – oltář. Před ním stály dva dřevěné sloupy znázorňující božstvo.

Ale vždyť v podstatě totéž popsal a na svém půdoryse naleziště zobrazil J. Wankel v Býčí skále!“ upozorňuje na nápadnou podobnost obou tajuplných lokalit.

Argumentuje i tím, že se možná v halštatské době chodilo do jeskyně horním vchodem, takže měla podobu šachtové jeskyně – a většina jiných keltských obětišť také.

Obřadní číše z lebek 

I další společné znaky napovídají, že místo v Moravském krasu se stane někdy v 5. století př. n. l. bodem, kde se praktikují lidské oběti. Kelt bere do ruky číši z lidské lebky. Symbolicky ji zvedne nad hlavu.

Všichni účastníci rituálu tiše sedí na zemi a ani nedutají… „V Libenicích byla nalezena část lebky dospělé osoby představující nejspíš pozůstatek obřadní číše.

V Býčí skále našel Wankel jednu lebku naplněnou zuhelnatělým prosem,“ přidává svoje trumfy Přichystal.

A aby jich nebylo málo, na další lebku – číši naráží antropolog Milan Stloukal při průzkumu materiálu ve vídeňském přírodovědném muzeu (Wankelovy nálezy jsou dnes k vidění právě tam).

Kromě toho se jedna zeleně patinovaná lebka ukrývá v kotlíku z bronzu a na další se nacházejí posmrtně provedené řezy… V Předsíni Býčí skály vyhrabal objevitel obrovské množství keramických střepů, odhadem z asi 300 nádob.

Jenom asi 15 z nich se ovšem zachovalo celých nebo se je podařilo rekonstruovat. Nejspíš se tedy používaly k rituálnímu rozbíjení. I to nápadně připomíná Libenice.

Zbloudilé duše hledají cestu ven

Do jeskyně se lidé bojí vkročit. Ozývají se odtamtud prý zoufalé volání a výkřiky i zpěv. Během tmavých nocí pak údajně prostor opouští podivný průvod, který se za svítání vrací zpátky do jeskyně.

Jde možná o zjevení z dávné pověsti, podle které sem kdysi přišlo procesí putující zdaleka. Vešlo do jeskyně, kde se v noci ztratilo a nemohlo nalézt cestu zpátky.

Právě zbloudilé duše těchto návštěvníků hledající otvor k návratu snad mají být důvodem, proč se z jeskynních hlubin ozývá kvílení a pláč, někdy jsou prý vidět i světla, a hlavně některým lidem se prý „poštěstilo“ spatřit i průvod kostlivců.

Druhá pověst pak zmiňuje i o ohnivém býkovi. Ať už byl důvod krvavých obětí v Býčí skále jakýkoli a zjevuje se tu kdokoli, podle senzibilů jde o místo mimořádně nabité negativní energií.