Byl to největší konflikt, kterého se během druhé světové války Češi a Slováci zúčastnili. Dodnes vzbuzuje řadu otazníků. Někteří ji považují za zbytečný masakr, druzí za vyvrcholení boje za osvobození republiky. Co se přihodilo, že u Dukelského průsmyku zemřelo tolik vojáků?

Hlavním důvodem, proč se střetly německé jednotky v zápase proti Rudé armádě s československým útvarem, byla jeho pomoc Slovenskému povstání, které vzniklo jako odpor proti nacistické nadvládě.

V roce 1939 se totiž vytvořil v důsledku nacistické agrese vůči Československu Slovenský stát, jenž po celou dobu války patřil mezi satelity podléhající třetí říši a stal se spojencem Německa.

Vývoj války se ale postupně otáčel na stranu Spojenců a obyvatelé Slovenska došli k názoru, že není možné pasivně čekat na konec války. Začali proto jednat.

Předčasné povstání

V srpnu 1944 už se odbojové hnutí soustředilo hlavně na pomoc lidem, kteří prchali do exilu, a také na zpravodajskou činnost. Postupně ale začali slovenští odbojáři stále častěji provádět sabotáže a připravovat ozbrojené povstání.

V jeho čele stála ilegální Slovenská národní rada, v níž měla velký vliv i komunistická strana. Aby tak dovršilo kýženého výsledku a Slováci se mohli odpoutat od Německa, požádali o pomoc ruskou stranu.

Vojenský převrat měl vypuknout ve chvíli, když se ke hranicím blížila Rudá armáda.

Anarchie u slovenských velitelů

Celý plán byl velice jednoduchý. Sovětské vojsko mělo na východním Slovensku navázat kontakt s vojáky dvou pěších divizí, kteří by jim umožnili přechod přes komplikovaný terén Karpat.

Tyto dva útvary burcoval radiogramem i velitel slovenské povstalecké armády Ján Golian. Ani jedna z nich ale neuposlechla.

Nejlépe vyzbrojená a vycvičená východoslovenská armáda, která čítala více než 30 000 vojáků, a jenž měla sehrát v celé operaci klíčovou roli, se tak kvůli absenci velení nechala snadno německou armádou odzbrojit.

Němci tímto krokem získali ještě k tomu obrovské množství munice a zbraní, stejně tak i přístupové komunikace a kontrolu nad sklady.

Neustálé komplikace

Problémy nastaly již od začátku operace. Rusové totiž chtěli celou akci vzít do své režie.

V první řadě nebrali vůbec v potaz, že se na slovenském území už nachází německé jednotky, a také odložili na několik týdnů návštěvu slovenské delegace v Moskvě, která chtěla dojednat způsob „odtržení“ Slovenska jiným způsobem.

Záměrem sovětského maršála Ivana Koněva a ruského diktátora Stalina navíc bylo bleskově prorazit na slovenské území Dukelským průsmykem a dosáhnout Prešova do pěti dnů, což bylo vzhledem k terénu nereálné.

V poslední řadě také Rusové schválně zdržovali přesun československých kvalifikovaných velitelů z Velké Británie na východní frontu.

Podcenění nepřítele

Sovětskému velení se nechtělo překonávat hornaté oblasti Karpat a spoléhalo na to, že Němci v obavách z obklíčení sami oblast opustí.

Nepočítali ale s tím, že se na severovýchodě Slovenska nacházela německá operační skupina společně s 1. královskou maďarskou armádou. Obě měly velice dobře vybudovanou obranu, která sahala až do hloubky 50 km.

Tento obranný systém nacisté soustředili hlavně na průchodná údolí potoků a řek a na horské průsmyky. Bez pomoci slovenských divizí se tak jednalo o velmi obtížný úkol.

Útok za útokem

Strategie maršála Koněva byla jasná. Probít se stůj co stůj a splnit plán. Dne 8. září 1944 začala celá operace mohutnou raketovou, dělostřeleckou a minometnou přípravou. Projektily ale dopadaly pouze do prázdného prostoru a celá akce tak byla prozrazena.

I přesto vojska 38. armády s podporou letectva zdárně překonala první pásmo německé obrany. Místo zvané Krosno ale už nebyla schopna dobýt a vojáci tak museli oblast obejít, čímž si zablokovali dopravní komunikace nutné pro další postup.

Na životy se nebral zřetel

Maršál Koněv i přes pomalý postup hnal neustále vojáky do útoku bez ohledu na jakékoliv ztráty. Němci totiž prokázali obrovský vzdor a zpočátku ztracená území obsazovali zpátky.

Také se ukázalo, že 1. československý armádní sbor, tvořený nezkušenými vojáky, dostával mylné informace, že postupuje územím obsazeným Rudou armádou.

Ti vpochodovali v husté ranní mlze do horského údolí s vědomím, že jsou jednotky wehrmachtu kilometry daleko a když se zvedla mlha, zjistili, že pouze 400 metrů od nich jsou připravení a zakopaní Němci.

Do útrob nepřítele

V nebojové sestavě se tak československá jednotka dostala přímo do palebného prostoru německého dělostřelectva. Pěchota na sebe nedala dlouho čekat a pustila se do nepřipravených vojáků a mnoho z nich se v šoku vydala na útěk. Výsledek byl zdrcující.

Během jediného dne zemřelo přes 600 mužů. 1. a 3. brigáda přestala prakticky existovat. „Vypadalo to, že na nás pálí ze všech stran z minometů, kulometů a kanonů.

Lidé křičeli a utíkali, strhla se panika,“ vypověděl volyňský válečný veterán a ženista Josef Holec. Podle velitele praporu Oldřicha Kvapila kolem něj utíkali strachy pološílení vojáci s německými tanky v patách.

Také se svěřil, že kolem něj létaly utržené hlavy i končetiny. Panika ale nebyla v armádě přípustná a velitelé tak museli začít střílet i do vlastních řad, aby zastavili jejich útěk.

Ten by totiž mohl způsobit naprostou katastrofu, jelikož by se k nim přidávaly další jednotky.

Odvolání generála

Celá situace měla ještě dohru. Kvůli nulové organizaci a zběsilému útěku některých československých vojáků byl maršálem Koněvem odvolán velitel 1. československého armádního sboru, generál Jan Kratochvíl.

Tento krok Koněv konzultoval i se Stalinem a jako důvod uvedl: „Kratochvíl nezvládl velení sboru, nedovede organizovat boj a pevně řídit vojska.“ Někteří spekulují o tom, že se Rusům zbavení generála, který přicestoval z Londýna, velmi hodilo.

U nově zvoleného Ludvíka Svobody si totiž mohli být jisti, že jim nikdy nezkříží jejich plány.

Těžké boje o vrchol

Dne 20. září pak vyvrcholil boj kótu 534, který měl na další boje výrazný vliv. Skýtal totiž strategické místo na vrcholu pohoří, které umožňovalo rozhled po celém okolí a bylo možné z něj ovládat silnice procházející městečkem Dukla.

Českoslovenští vojáci po počátečních problémech prokázali své kvality a tento opěrný bod udrželi i přes urputné protiútoky Němců. I přes toto částečné vítězství ale Němci stále ovládali terén, který už měl být dávno dobyt.

Po dalších několikadenních bojích se pak podařilo vyvrátit i druhé pásmo německé obrany a obsadit město Dukla.

Konečně doma!

Poté byly osvobozeny další obce a počátkem října už českoslovenští vojáci stanuli na vlastním území. Československý armádní sbor pak 6. října ovládl Dukelský průsmyk, a ještě ten stejný den po boji osvobodil Vyšný Komárnik.

Během dvou týdnu postoupil s dalšími jednotkami o 15 až 20 km na západ až k obci Kapišová, kde se od 25. do 27. října 1944 odehrály nejtvrdší boje celé operace. Obě strany utrpěly v krvavých bojích za nepříznivého podzimního počasí těžké ztráty. Postup hornatým terénem trval až do dubna 1945.

Mělo krvavé vítězství smysl?

Dodnes se spekuluji, zda celá operace skončila úspěchem nebo ne. Na její průběh mělo vliv mnoho faktorů. Od začátku byla připravována narychlo a neměla velké vyhlídky na úspěch.

Mnozí jsou přesvědčeni, že se jednalo ze strany Sovětského svazu o politické gesto náklonnosti k Československu. Navíc hlavní cíl, tedy pomoci Slovenskému povstání, se dosáhnout nepodařilo, jelikož Němci povstalce v průběhu října potlačili.

Někteří historikové jsou také přesvědčeni, že byli Čechoslováci do tak těžkého boje nasazení záměrně, aby nemohli podat svědectví o fungování Sovětského svazu zevnitř.

Komunistická propaganda

Po válce si Duklu navíc přivlastnili komunisté jako nástroj propagandy, když se u monumentálních pomníků na východním Slovensku každý rok 6. června konalo politicky režírované kladení věnců.

Po svržení režimu se pak začali ozývat někteří historici, kteří Duklu považují za neúspěšnou vojenskou operaci, která si vyžádala mnoho životů.

Její smrtelný vliv pokračoval ještě do 60. let, kdy se na místě nacházela nevybuchlá munice a několik místních obyvatel kvůli ní utrpělo zranění. Dnes už se podařilo frekventovanější místa odminovat.

Zbyl už jen památník

Celé dukelské bojiště a památníky patří mezi národní kulturní památky, které vzdávají hold těmto krvavým událostem a památce padlých vojáků.

Památník byl postaven v roce 1949 architektem Jozefem Grusem hned vedle vojenského pohřebiště, na kterém je pochováno celkem 565 vojáků.