Na začátku července 1876 se ve Washingtonu se zrovna slavilo výročí vzniku Spojených států, když se v novinách objevily šokující zprávy. Indiáni porazili oddíly slavného podplukovníka Custera. Jak se nejslavnější bitva na Divokém západě odehrála?
Obyvatelé velkého indiánského tábora v dnešní Montaně se pomalu probouzeli do parného dopoledne.
Medicinmanovi Sedícímu býkovi, který prý dokázal vidět věci, jaké jiní nevidí, se sice před časem zdálo o padajících vojácích a velkém vítězství, ale vypadalo to, že vesnici čeká klidný den.
Včerejší rituální tance končily před úsvitem, a tak si ledaskdo přispal. Další se koupali v řece Little Bighorn, protékající podél tábora. Ostatní se věnovali obvyklým činnostem – lovili, vykopávali brukve, hledali zatoulané koně.
Byli v bezpečí, protože na letošní tanec slunce se tu na jaře sešlo tolik lidí jako už dlouho ne. Bylo tu mnoho lakotských i dakotských kmenů a také Šajeni. Po poledni ale začaly přicházet překvapivé zvěsti – blíží se vojáci!
Starší tomu chvíli nemohli uvěřit, ale pak se celý obrovský tábor dal do pohybu.
Překvapení útočníci
Všichni se divili, že by armáda útočila na takhle velikou vesnici, navíc za bílého dne, ale neváhali a dělali, co bylo zvykem. Nebojující začali balit věci a stahovat se pryč. Válečníci se zatím horečně připravovali.
Kdo mohl, žádal duchy o dobrý boj, zpíval potřebné písně a nanášel si válečné barvy. Jiní sotva stihli vylézt z řeky a doběhnout si pro zbraně a koně – někteří si nevzali ani boty. Postupně vyjeli směrem na jih, vojákům v ústrety.
Nájezdníky asi velikost ležení překvapila – nevyrazili dopředu, ale pomalu postupovali v řadě. Indiánští bojovníci zamířili k nim. Brzy bylo jasné, kdo má navrch.
Útočníci se stáhli mezi husté stromky u řeky, pak překročili vodu a prchali na protější kopec, někteří bez koní. Mnoho jich padlo. Válečníci se hnali za nimi. Pak ale někteří nechali utíkající být – z východu sem totiž mířila další skupina vojáků.
Příliš sebevědomý důstojník
Druhá skupina čítala pět rot 7. jízdního pluku, vedených Georgem Armstrongem Custerem (1839–1876), hrdinou občanské války. Do kraje totiž už týdny z různých směrů postupovaly tři armádní kolony s cílem indiány obklíčit a donutit je odejít do rezervací.
Důstojníci si mysleli, že nejtěžší jako obvykle bude jejich tábory vůbec najít. Custer se od své kolony oddělil s úkolem propátrat údolí řeky Little Bighorn. Když ale na vesnici skutečně narazil a zjistil, že obyvatelé si vojska všimli, nechtěl čekat.
Nedbal varování zvědů, že ležení je velké až moc. Nejvíc se obával toho, že se indiáni rozptýlí po prériích a zmizí, jak to dobře uměli. V boji si věřil.
Poslal proto tři roty pod velením kapitána Fredericka Benteena (1834–1898) na jih zjistit, jestli z tábora už někdo neutíká, a třem rotám majora Marcuse Rena (1834–1889) přikázal udeřit z jihu. Sám chtěl na vesnici zaútočit ze severu. Netušil, do jaké pasti míří.
Nejslavnější boj trval hodinu
Custer se svými vojáky nikdy nepřekročil řeku, která ho od ležení dělila. Zatímco se k táboru blížil přes pahorky na protějším břehu, pláně před ním se začaly hemžit bojovníky. Majora Rena už mezitím zahnali. Vzduch byl brzy plný střelného prachu.
Kavaleristé se rozvinuli do řady, jak byli vycvičení. Sesedli z koní a kryli se za terénními vlnami. Indiáni byli zvyklí bojovat jinak – počítalo se osobní hrdinství. Na to bylo důležité dostat se blízko.
Jako první si troufl náčelník Šílený kůň se svými lakotskými Oglaly. Vojáky obklíčil a najel přímo k nim, nedbaje střelby. Další následovali. Custerova linie se roztrhala na osamocené skupinky, bránící se na vyvýšeninách. Nebránili se dlouho.
Masakr pěti rot sedmé kavalerie trval necelou hodinu. Vítězové si odvedli i koně – kromě jediného, který byl příliš zraněný. Potom spěšně sbalili stany a odtáhli. Zbytek armádní kolony na místě našel jen zkázu.