Dunění protiletadlového arzenálu otřásá skalním masivem. Poté přijdou na řadu protitankové miny umístěné přímo k obřím nohám soch. Na 50 tun výbušnin odvede dílo zkázy. Za několik dní nezbude ze slavných afghánských Buddhů z Bámjánu téměř nic.

„Sochy jsou zničeny přibližně z 90 %,“ oznamuje 10. března 2001 světu mluvčí Tálibánu Abdal Hají Mutmain….

Knihy, jejichž obsah církev smete ze stolu, sochy osob, které podle radikálních výkladů islámu nesmějí – jako každé jiné zobrazení člověka – existovat. Jejich autoři a zastánci se mohou pokusit protestovat.

Mnohé z nich ale bude touha umírnit náboženskou cenzuru stát to nejcennější: Život.

Gelasiánův dekret

Gelasius I. (?–496) je stane třetím a zatím posledním papežem afrického původu. Je to právě on, komu je připisován dekret v podobě pětikapitolovém textu, jehož druhou částí je seznam knih Písma, které se mají stát součástí biblického kánonu.

Naopak, pátá část se věnuje cenzuře a s nadsázkou některá díla razítkuje coby apokryfy. Jde například o Skutky svatého Ondřeje sepsané někdy během 3. století Jakubovo protoevangelium.

To spatří světlo světa někdy ve 2. století a soustředí se hlavně na Mariin život. Kde je problém? 25kapitolový spis evidentně nepsal žid, nebo alespoň někdo, kdo by znal dobové zvyky a prostředí.

Edikt z Compiègne

Recidivisté a vydavatelé rouhačských knih! A soudci – ti jsou moc shovívaví! Jindřich II. Francouzský (1519–1559) rázuje rozčíleně po svých komnatách. Francie se zmítá v náboženské krizi a on cítí povinnost ji vyřešit. Tvrdě.

„Zdrojem této nákazy mysli je jednoznačně Ženeva, Kalvín tam dosáhl náboženské nadvlády,“ hořekují před králem někteří dvořané. 24. července 1557 přichází na scénu Edikt z Compiègne, který má za úkol vyhladit reformaci. A to doslova – trestu smrti se neštítí.

Stačí se třeba zařadit po bok těch, kteří chtějí v zaslíbené Ženevě vydat protestantky laděné knihy.

Zfanatizovaný dav vpadne do domu na jedné z nejstarších pařížských ulic, Saint-Jacques. Probíhá tu kalvinistické setkání. V obležení se ocitne několik šlechticů, královských úředníků, ceněných mistrů svého řemesla a žen i dětí.

132 lidí je zatčeno a někteří rovnou končí v kobkách. 10 dnů na to, 14. září 1557, je na náměstí Maubert cítit pach spálené kůže a masa. Inkvizice se činí: Na hranici, obklopeni davem přihlížejících, skončí dva muži a jedna šlechtična…

Satanské verše

Na kalendářích bychom našli 11. července 1991. Tento den umírá v tratolišti krve Hitoši Igaraši (1947–1991). Je ubodán. Proč?

Přeložil kontroverzní román spisovatele Salmana Rushdieho (*1947) Satanské verše, který prvně vyjde roku 1998. Autor musí být pod policejní ochranou, mnozí další ale to štěstí nemají.

Již 3. července 1991 je v Miláně pobodán italský překladatel Ettore Capriolo (1926–2013), v říjnu 1993 v Oslu jen zázrakem přežije norský vydavatel William Nygaard (*1943) tři střelné zásahy do hrudníku.

Nedosaženým cílem se stane turecký překladatel Aziz Nesin (1917–1999). 2. července 1993 hon na Nesina vyústí v masakr v tureckém městě Sivas, který nepřežije 37 lidí. Není se co divit, že první české vydání překladatele raději neuvádí a druhé využije pseudonym…

Íránský šíitský vůdce a politik Rúholláh Chomejní (1902–1989) vyhlašuje nad Rushdiem fatvu, tedy rozsudek smrti. Rushdieho čeká dlouhé skrývání za pomoci Scotland Yardu.

Íránský ministr zahraničí Kamál Charrází (*1943) v roce 1998 fatvu zruší, ale kolesa jsou již v pohybu.

O 13 let později je už na Rushdieho hlavu vypsaná odměna čítající v přepočtu na koruny 115 200 000. V srpnu loňského roku má mít Rushdie vystoupení v newyorském centru Chautauqua Institution. Organizátoři odmítnou bezpečnostní doporučení.

Jen co spisovatel vystoupí na podium, vrhá se k němu neznámý mladík. Jeho jméno je Hadi Matar a bodá jako smyslů zbavený. Tři rány míří na krk, dalších 14 do hrudi a trupu. Rushdie přežije. Přijde o oko a kvůli poraněným nervům nemůže používat jednu ruku.

Buddhové z Bámjánu

Od 6. století shlížejí na věřící a posléze i turisty v bámjánském údolí v Afghánistánu dvě obří sochy stojících Buddhů. Vysocí jsou přes 50 a 30 metrů a postávají v nadmořské výšce 2,5 kilometru. Tedy, spíše postávali.

Když roku 1996 uchopí otěže moci Talibán, stačí pouhý rok na první výhružky jednoho z velitelů, že památku vyhodí do vzduchu. Tehdy mu v tom zabrání nadřízení.

„Kulturní dědictví Afghánistánu bude zachováno,“ prohlašuje roku 1999 vůdce Tálibánu Muhammad Umar (1959–2013). Jenže touha duchovních po odstranění všeho neislámského nakonec přeroste přes hlavu i jemu.