Jezevec nervózně pobíhá po své noře. Jaký strašný puch! Tohle mu byl čert dlužen. Do jeho slovutného podzemního skvostu zvířecí architektury se drze nastěhovala liška!

To jelen může vážit až úctyhodných 500 kilogramů, hopkat umí až 78kilometrovou rychlostí a některé jeho poddruhy překvapí pozorovatele hřívou. Stejně tak nejde univerzálně říct, že mláďata jelena evropského vyrostou ze svého roztomilého skvrnitého zbarvení.

V Maroku si poddruh barbarus tento módní trend zachovává. Opravdovou raritou jsou ale bílí jeleni. Chtělo by se říct albíni, jenže tak tomu není. Prozradí je oči: Jsou modré nebo hnědé.

Dodnes se vedou spory o jejich původu a až genetici dokážou ukázat prstem na kavkazské a severoíránské jeleny.

U nás se tímto zázrakem přírody můžeme pokochat až od 18. století, kdy je dostane císař (a český král) Karel VI. (1685–1740) jako dar od Petra I. Velikého (1672–1725).

Jelen sika dorazí do Čech až na přelomu 19. a 20. století. Jako nepůvodní druh nemá ve volné přírodě co dělat, a tak žije v oborách. Že to tak není? Skutečně.

Kupodivu za to může druhá světová válka a poničené oplocení, kterým se sika rychle promýkne na svobodu a hbitě se začne pářit s jeleny evropskými.

Na překážku mu není ani fakt, že je o dost menší a pokud jde o váhu, pohybuje se jen mezi 35 až maximálnímu 140 podle konkrétního poddruhu.

Předhoníte divočáka?

Z toho podivně cvakavého zvuku tuhne v potemnělém lese krev v žilách. Z houští se vynořuje divočák. Jeho zbraně, jak se říká klům, klektají delšími, až 30centimetrovými páráky vespod, o kratší horní klektáky. Jak rychle dokážete běžet lesem? 15 km za hodinu?

Kanec dokáže vyvinout rychlost až 48 km/h. Předem ale řekněme, že mazaní kanci o lidskou přítomnost nestojí. Pokud ale k setkání dojde a nejde o nepravděpodobný frontální útok, zachovejte hlavně klid bez očního kontaktu. A pokud teče do bot?

Pak zkuste vzít do zaječích. Divočáci totiž obvykle za pár desítek metrů zájem o honičku ztratí. A jen připomeňme, ač je to jasné, že na strom za vámi případně také nepolezou.

Často si přečteme o přemnožení divočáků. Není se co divit, díky přičinění člověka jde o jedny z nejrozšířenějších savců. V 18. století na ně přitom v našich lesích nenarazíte, maximálně v oborách. Volně žijící divočák je u nás v podstatě vyhuben.

Podobně jako u siky se situace značně obrátí po druhé světové válce. Ploty obor padají a přidává se migrace z Polska a Bavorska. Výsledek? Běžně 20členné ale klidně i 50členné skupiny štětinatých sudokopytníků na každém druhém rohu.

Pětimetrové zaječí skoky

Jeho předci se prohánějí po zemi již před 52 miliony let a jeho hlavní obrana v podobě neutuchající reprodukce mu zajistí místo na výsluní evoluce.

Kdo ale pamatuje česko(slovenskou) krajinu v 60. letech a dřív, bude zřejmě souhlasit, že na zajíce už je naše zemědělství zjevně moc. Jeho populace klesá.

Přitom, za své úspěchy vděčí původně právě zemědělství – a to kácení lesů již od neolitu a zakládání polí. Nic na tom nezmůže ani fakt, že dospělý zajíc běhá klidně 55 km/h a jeho skok může být dlouhý až 5 metrů. Na změny doplácejí hlavně mláďata.

Zajíc se ale za staletí stane kultem. A kde se vzal ten velikonoční? Počátek má zřejmě v kultu anglosaské bohyně jara a plodnosti Eostry, kterou doprovázel.