„Nevěřím jim,“ prohlašuje nejvyšší velitel spojeneckých sil, americký generál Douglas McArtur na adresu Japonců. Evropané si už více než tři měsíce užívají mír, totéž ale neplatí v Tichomoří.

Nepomůže ani, když japonský císař Hirohito 15. srpna 1945 vyhlásí kapitulaci.

Japonci věrní samurajským zásadám jsou zvyklí bojovat do posledního dechu, proto není divu, že Douglas McArtur (1880-1964) raději posílá nad vzdušný prostor Země vycházejícího slunce spojenecké letouny.

Podle současného amerického autora, novináře Stephena Hardinga, generál „potřeboval vědět, zda občasné protiletadlové a další palebné útoky byly jen nahodilé události, nebo zda jde o zlověstný náznak, že by Japonci mohli o svém závazku kapitulace pochybovat.“

Ignorují rozkaz

Pro jistotu 18. srpna 1945 zamíří do vzduchu americké bombardéry Dominator B-32 a letí nad japonskou metropoli Tokio. Muži v kokpitech se ovšem nechystají bombardovat předem určené cíle.

Dostali za úkol zkontrolovat, jestli Japonci skutečně dodržují podmínky příměří a složili veškeré zbraně. Jak se nad ránem ukáže, podezření, že ještě neukončili bojové akce, nebylo liché.

Posádky v blízkých japonských leteckých základnách Atsugi a Yokosuka zaregistrují přelet Dominátorů. Netuší, že stroje mají jenom monitorovat situaci, předpokládají jejich ostrou akci.

„Ignorujte rozkazy o kapitulaci a složení zbraní,“ ozve se nový příkaz posádkám.“ Japonské stíhačky vzlétnou Dominátorům naproti a zkříží jim cestu.

Přistál i s průstřelem hlavy

Vzduchem se ozve palba. Dva americké stroje čelí napadení Japonců. V jedné útočící japonské stíhačce sedí za kniplem skutečné letecké eso.

Devětadvacetiletý podporučík Saburo Sakai (1916–2000), který se pyšní úctyhodnou bilancí 64 sestřelů nepřátelských letounů. Jeho velitelé ho považují bez nadsázky za téměř nesmrtelného.

Chlubí se totiž i téměř neuvěřitelným kouskem, kdy se roku 1942 dokázal vrátit na svoji základnu i s prostřelenou hlavou. Mušku má dobrou, není možné, aby minul.

Jeho střely zasáhnou Dominátora, ve kterém ve fotokabině společně sedí letecký fotograf, seržant Joseph Lacharite a jeho asistent Antony Marchione (1925‒1945).

Letecký benjamínek

Devatenáctiletý mladíček Marchione se do válečné vřavy zapojil teprve nedávno. Narukoval v listopadu 1943. Chtěl být pilotem, ale nakonec absolvovat výcvik leteckého střelce.

Na vojenské letišti Davis-Monthan v Arizoně se v listopadu 1944 připojil k posádce Consolidated B-24 Liberator, která byla přemístěna na armádní leteckou základnu Will Rogers v Oklahoma City a vycvičena ve fotoprůzkum. Zaškolil se na asistenta fotografa a pak už se v srpnu 1945 jeho 20. průzkumná jednotka přesunula na Okinawu dobytou Američany o dva měsíce dříve.

Od 16. srpna 1945 je jeho posádka nasazena do průzkumu. O dva dny později skončí akce tragicky.

Krvácí z hrudníku

Joseph Lacharite utrpí těžké zranění, „Kulky pronikly přímo přes trup letadla a zasáhly mě do obou nohou,“ vzpomíná později. Jako škrtidla použije šňůru od fotobrašny a kabel interkomu. Antony to schytá hned po něm a je na tom poznání hůř.

Nepomůže mu podání kyslíku, krevní plazmy a tlakových obvazů. Vykrvácí z velké rány hrudi na palubě letadla v kamarádově náručí krátce po 14. hodině.

Poslední spojenecký voják v Pacifiku umírá pouhý měsíc před svými dvacátými narozeninami.  „Marchionův příběh jsem se dozvěděl na konci devadesátých let, když jsem pracoval na knize o bombardéru Consolidated B-32, letadle, ve kterém Marchione letěl, když zemřel,“ dodává Harding.