Rázová vlna smete na stovky kilometrů daleko vše, co jí stojí v cestě. Do vzduchu se vznesou oblaka prachu. Přichází až roční období tmy. Tam, kde zkázonosné těleso zkříží dráhu Země, vyletí do vzduchu 200 000 kubických kilometrů horniny. Vládcům planety zvoní umíráček…
Vegetace závislá na fotosyntéze odumírá. V oceánech drasticky ubývá fytoplankton. Potravní řetězce se zpřetrhají. Nastává největší z vymírání v historii naší planety. Po celém světě řádí ohňové bouře.
Podle lidských letopočtů jsme v období před 66 000 000 lety. Na dveře klepe další z období, paleogén, kteří si mnozí z nás z učebnic ještě pamatují coby starší třetihory.
180kilometrový kráter
Existuje více jak stovka teorií o tom, co se na Zemi v době před 66 000 000 let přihodilo. Těch přijatelných je jen pár.
Většina vědců se shoduje, že katastrofické hromadné vymírání druhů má na svědomí srážka naší planety s mimozemským tělesem, možná doprovázená delší dobu trvajícími rozmary klimatu či měnící se výškou mořské hladiny.
Zkázonosným tělesem má být asteroid Chicxulub, který dopadne tam, kde dnes na mapách najdeme rozhraní Yucatánu a Mexického zálivu.
Kráter o průměru 180 kilometrů je popsán roku 1978 a přesně o 20 let později vědci v severním Pacifiku naleznou v sedimentech maličký fragment tohoto nositele zmaru. Co bylo tohle těleso zač?
Nobelovka ho tak neproslaví…
Usměvavý americký fyzik španělského původu Luis Alvarez (1911–1988) přebírá roku 1968 Nobelovu cenu za objev řady rezonančních stavů částic a molekul.
Ta ho neproslaví tak, jako když o dva roky později vede tým specialistů, který detekuje v geologické vrstvě z konce křídy vysokou koncentraci iridia. A to až 130krát vyšší, než je normál. V kůře je iridium vzácné, k mání je hlavně v zemském jádru.
Ovšem tohle pravidlo neplatí pro asteroidy a komety. Souboj hájící teorii asteroidu, kterému se dnes v odborných kruzích říká spíše planetka, a komety, tím ale vítěze nemá…
Kdepak Baptistina…
Možná jste zaslechli teorii, že za vymíráním stojí Baptistina 298. Tahle 13 až 30 kilometrů velká planetka je zřejmě pozůstatkem asi 170 kilometrového tělesa.
To se mělo rozpadnout před 160 000 000 lety a jeho úlomky o mnoho milionů let později narazit do Měsíce a Země. Tak vznikne měsíční kráter Tycho a pozemský Chicxulubs. Jenže:
Už roku 2011 tuhle teorii vyvrátí díky infračervenému měření kosmický teleskop WISE, který rozpad datuje na dobu před 80 000 000 lety – a to by torza nestihly.
Delší ticho po vesmírné pěšině přeruší až v loňském roce publikovaný výzkum Centra pro astrofyziku Harvard-Smithsonian v Massachusetts. Zdá se, že je konečně jasno…
EPOCHAplus.cz dodává:
Největší z planet ve sluneční soustavě. Jupiter díky svému gravitačnímu poli dokáže změnit oběžné dráhy dlouhoperiodických komet a přivést je blíž ke Slunci. Oortův oblak patří sice do teoretické roviny, ale všeobecně uznávané.
Jde o pozůstatek planetární mlhoviny, ze které se vytvořila naše soustava. Právě z něj – stejně jako většina dlouhoperiodických komet – měla přiletět i ta osudná.
„Sluneční soustava v tomhle funguje jako hrací automat,“ vysvětluje Amir Siraj, který spolu s astronomem Avim Loebem výzkum publikuje. Kometa se dostane příliš blízko Slunci a rozpadne se na velké kometární šrapnely.
„Na cestě zpět do Oortova oblaku je pravděpodobnější, že nějaký z fragmentů zasáhne Zemi,“ dodává Siraj, což dokládá i statistickou analýzou a precizní gravitační simulací.
