Před továrnou v severočeském Svárově se shromažďují dělníci. Přišlo jich 2000. Třebaže jsou klidní, policie a vojsko dostávají příkaz zasáhnout. Vyráží s napřaženými bodáky proti demonstrujícím. Jeden z dělníků padá propíchnutý bajonetem na zem. Umírá… 

 

Čtrnáctihodinové směny, nebezpečná práce s velkým rizikem úrazu, žádné jistoty! To je denní chleba dělníků v habsburské monarchii na konci 50. let 19. století. Sociální napětí roste a k protestům zbývá už jen krůček.

Naštěstí rakouský parlament schvaluje v únoru 1861 ústavu, která přináší větší společenské uplatnění Vznik spolků pak povoluje zákon č.

134 z roku 1867. Pro české dělníky je to dobrá zpráva. „Když byl tedy koncem roku 1867 vyhlášen v Rakousku nový zákon spolčovací a na jeho základě povolen v Praze první dělnický spolek „Dělnická beseda“ v Karlíně, rozhodli se nejpokročilejší dělníci k akci,“ popisuje situaci historik Zdeněk Šolle (1924–2008). Pro začátek vzniká časopis Dělník, který má hájit zájmy dělníků.  Úřadům se to samozřejmě nelíbí. Na spolky proto dohlíží policejní ředitelství, jemuž se musí hlásit jména členů, data a místa konání schůzí. Policie má právo vyslat na ně své zástupce.  

 

Do vězení až na šest týdnů  

Navzdory těmto kontrolám ale dělnická spolková činnost roste. Pomáhá tomu i další zákon s číslem 135 . shromažďovací.

K jeho schválení dochází také na konci roku 1867. Povoluje organizovat shromáždění, ovšem s podmínkou, že bude tři dny předem úředně ohlášeno. I sem posílá policie svoje lidi, kteří dokonce mohou akci i rozpustit.

Když se někdo dopustí porušení zákona, zaplatí pokutu nebo se dostane do vězení až na šest týdnů. Dělníci se sice mohou scházet, ale jejich každodenní pracovní podmínky to nezmění.

Programem těch nejradikálnějších se koncem roku 1867 podle Šolleho stává: „vybudování samostatné dělnické odborové organizace.“ Karlínské jádro se už během let 1868 a 1869 snaží získat dělníky pro myšlenku boje za vyšší mzdy a kratší pracovní dobu.

Někde je tlak zaměstnavatelů tak vysoký, že nezbývá, než vyrazit do ulic. Stávek a dělnických demonstrací přibývá.    

 

Ředitel žádá o posily   

Výbušná situace panuje například počátkem roku 1870 na Liberecku v textilních továrnách patřících průmyslníkovi Johannu Liebigovi (1802–1870).  Václav Palme, ředitel jeho textilních závodů ve Svárově a Haraticích, vyprovokuje dělnickou stávku. „Pokusil se 15. ledna 1870 své špatné hospodaření a podvody vyřešit desetiprocentním snížením mezd zaměstnanců,“ uvádí současný autor Miroslav Hlaváč. 1200 dělníků se chystá stávkovat a k Palmemu vysílá svoji delegaci.

Ředitel ale odmítá jednat. Naopak, telegrafuje do Jablonce okresnímu hejtmanovi a žádá okamžité posily v podobě četnictva a vojáků. V telegramu nechybí dovětek: „K ochraně majetku a osobní bezpečnosti.“  

 

Chtějí si promluvit 

Do Svárova se sjíždí obrovské množství četníků i vojáků. Z Jablonce sem 31. března 1870 míří 180 mužů, pražské generální vojenské velitelství posílá asi 360 mužů. Pražské místodržitelství nabídne 22 četníků.

Liebigova textilka zavírá továrnu a propouští dělníky. „Po tak mnohých výtržnostech jsme ještě vůči dělníkům shovívaví. Je nutné příkladné potrestání, dělníci nouzí musejí být k rozumu přivedeni,“ vzkazuje majitel stávkujícím. Reakce přichází rychle.

Kromě svárovských dělníků do stávky vstupují i pracovníci Liebigových textilek v Tanvaldu a Smržovce. „Svárovská stávka byla do té doby největší stávkou v Čechách,“ píše Šolle. Dělníci chtějí vniknout do svárovské továrny a mluvit s vedením.

To je ovšem ignoruje a místo toho na ně pošle četníky a vojáky s nasazenými bodáky.   

Raněným nesmí pomoci 

Dramatické události si vyžádají sedm mrtvých, šest dospělých a jedno dítě. Bajonet ukončí život svárovského dělníka Františka Bártla, umírá Josef Linhart ze Smržovky a zraněním podlehnou i další: Pavlína Linková, Jáchym Fišer, Josef Pavlata, František Duňka a devítiletý chlapec Ludwig Süss. Karel Trinker, jeden z velitelů zasahujícího vojska, totiž vydá rozkaz střílet do stávkujících. „Byli jsme komandováni, abychom do lidu stříleli, a to byl ten největší nesmysl, neboť oni proti nám nic neměli,“ líčí jeden voják.

Dodává, že do dělníků museli i bodat bajonety: „Něco hrozného, až mně vlasy hrůzou vstávaly.“ Lidé ani nemohou pomoci zraněným, vojáci jim to nedovolí.  

 

Boj nekončí 

Situaci se podaří uklidnit teprve 7. dubna. Liebig tehdy slibuje továrnu znovu otevřít a všem dělníkům, kteří budou chtít, nabídne práci za stejných podmínek jako před stávkou. Obrovský tlak stávkujících pomůže k tomu, že ve stejný den, kdy už je ve Svárově klid, schválí parlament zákon o koaliční svobodě. Ten mimo jiné legalizuje právo na stávku. Spolky se mohou díky tomuto předpisu měnit v odborové organizace. Jde však pouze o dílčí vítězství, boj za zlepšení podmínek v továrnách pokračuje dál.

Odbory svůj význam prokážou již v roce 1884, kdy schválí parlament zákon o maximální délce pracovní doby. Ta v hornictví činí 10 hodin a v podnicích s více než 20 zaměstnanci nejvýše 11 hodin. Malovýroba ji ale regulovanou nemá.

Na osmihodinovou pracovní dobu si ovšem lidé u nás budou muset počkat až do vzniku Československé republiky v roce 1918. Krátce po jejím založení je přijata zákonem pod číslem 91/1918 Sb.