Možná jste o tom jen těžko řešitelném středověkém problému také zaslechli: „Kolik andělů se vejde na špičku jehly?“

Ve skutečnosti není doloženo, že by se tato záhada ve středověku mohutně řešila. Fáma se rozšíří až s renesancí a v 18. století.

Pravdou ale je, že již Tomáš Akvinský (1225–1274) poukazuje na to, že nehmotných andělů může být na jednom místě libovolné množství.

Historik Peter Harrison (*1955) se dokonce domnívá, že se první zmínka o andělech na špičce jehly či špendlíku objeví až v díle Williama Sclatera (1575–1626).

Věříme v anděly. A to my ne!

Někdo v ně věří, někdo nevěří. To je výhoda dnešní doby. O andělech lidé samozřejmě přemýšlejí již za dob starověku. Však na ně narazíme i v starozákonních biblických textech. Víra v tyto bytosti má své kořeny ale již v mytologiích Předního východu.

A pokud by se zdálo, že v dobách, kdy se v dnešním pohledu lámal letopočet, musí přeci všichni, kdo věří v Boha, věřit i v anděly, vyvedeme vás z omylu. Saduceové jsou jedním z proudů antického judaismu. Jde o kněžskou třídu.

Staví se zády k ve své době populárním apokalyptickým hnutím, vzkříšení a také víře v démony i anděly. Proti nim ovšem stojí farizeové, kteří víru v anděly naopak přijímají.

A protože saduceové nepřežijí první židovskou válku, tedy povstání proti Římu v letech 66 až 74, je jasné, kdo bude mít nakonec navrch…

Jsou to bezpohlavní bytosti?

Pokud se bavíme o andělech, použijeme zájmeno „ten“. Znamená to, že jsou andělé mužského rodu? Kdepak. Andělé jsou vnímáni jako duchovní bytosti bez schopnosti rozmnožování, a tak jsou bezpohlavní – bez ohledu na to, zda je nazýváme mužskými jmény.

Už svatý Augustin říká, že spadají pod nebeský řád a jejich služba Bohu nevyžaduje ani tělesnou formu, ani pohlaví. Podobně o nich smýšlí Tomáš Akvinský nebo skotský kněz a františkánský mnich, profesor Duns Scotus (1265/1266–1308).